Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídka

28. 2. 2011

Nesnáším noční můry.

Sny o matce s umělejma řasama a vytřeštěnejma očima s ořechovým štrúdlem na tácku, kdy si stěžuje, že došlo mejdlo na ruce.

Od tý doby, co ji zavřeli do blázince, trpím na to často.

Propocený peřiny převlíkám dvakrát tejdně.

 

Opláchnu si opuchlý oči, trpce zkontroluju kruhy pod očima, který za posledních čtrnáct dní nezmizely a prohlídnu si vrásky u očí.

Jsem stará, zamračím se.

Ted vypadám vážně jak stařena, nevlídná mrzutá bába, s těma svislejma koutkama dolů.

Prohrábnu si rozcuchaný přeležený vlasy a zavážu si župan se žmolkama těsnějc k tělu.

Je zima, hlásili dva pod nulou, je deset a od večera chumelí.

A topení zase netopí!

Došourám se do kuchyně, zářivka nad linkou píchá do očí.

Uvařím se silný černý kafe bez mlíka a vyčerpaně zasednu za stůl.

Těsně obejmu rukama hrnek, pálí, ale prohřívá mi prsty a to je fajn.

Chcu se vidět v práci, služba do večera, práce v nonstop herně je vážně výhra, ale ženská v mejch letech si nemůže vybírat.

Slyším kroky, ťápoty bosejch noh.

Nesnáším, jak se v tomhle baráku ještě nikdo nenaučil nosit pantofle a špínu, kterou nestihnu uklidit, roznáší vesele sem a tam.

Do kuchyně se přišourá Klára v krátkým pyžamu, divoce si mne oči a hrabe si v černejch vlasech.

„Co šílíš, matko?“ vyhrkne podrážděně a nechápavě zvedne pravý obočí.

„Nemůžu spát,“ hlesnu vyčerpaně, sotva mě slyší.

„Tobě není zima?“ nakrčí nos, usrkne mi z hrnku a znechuceně se zašklebí.

„Topení zas blbne, vem si deku.“

„Díky za radu, už mám dvě,“ odpoví otráveně.

Povzbudivě se na ni usměju, aspoň k tomu se přemůžu.

„A co kdybys konečně zavolala toho instalatéra?“ štěkne naštvaně, odejde a nezapomene třísknout dvěřma, ať je noc nebo ne.

To je pro ni typický a bez toho by to nebyla ona.

Pes u sousedů se divoce rozštěkal.

Podvraťák.

Dopiju kafe a uvařím si další.

Třepe se mi ruka vyčerpáním, starý lino zdobí černý kapky.

Vysypu popelník plnej nedopalků a smrdutýho popelu a zapálím si.

Kuchyň prosvětluje blikající světýlko nad kořenkama, místnost se plní mlhovinou ze startky.

Usrknu tý hořký černoty a položím hrnek na časopis Probuďte se!.

Já bych radši usnula.

Titulní strana je promáčená.

Zas to někdo hodil do schránky.

Nesnáším, když mi někdo něco vnucuje.

Od pracích prášku, přes kradený hodinky a nefunkční fotoaparáty až po víru.

Vydržím u stolu do pěti.

Půl krabičky je pryč, třetí kafe dopitý.

Směna teprve přede mnou.

Odklidím se do koupelny a pokusím se ze sebe udělat člověka, jehož vzhled by odpovídal věku.

Běžně mi lidi tipují o deset let víc.

Nedivím se.

Vypadám sešle a na pětačtyřicet ani omylem.

 

V tramvaji mě obtěžují dva přiopilí bezdomovci, vysmeknu se a vyběhnu na ulici.

Teď abych pohnula kostrou, za deset minut mám bejt na place.

Pořádně se rozsněžilo, z nebe padaly chuchvalce sněhu a silničáři nefungujou.

Ve svých podzimních polobotkách (stále jsem neměla čas zajít k vietnamcům) bruslím po chodníku.

Vyčerpaná vrazím do lokálu s půlhodinovým zpožděním.

Vrhám se za bar a cestou svlékám mokrý kabát.

Kolegyně Jana na mě pohoršeně mrkne.

Ví, že to není poprvý.

Kabelku kopnu za bedny s nealkem a obhlížím štamgasty.

Teď ráno je tu mrtvo, i když pár naivních gamblerů tu posedává pořád.

Provozní Ingrid s křiklavě fialovou rtěnkou na hubě, staženejma vlasama do drdolu a strnulým ksichtem se ke mně natočí a upozorní mě, že tohle bylo naposledy.

Spolknu knedlík v krku, co mi tam vyrostl, vykouzlím trpkej úsměv, přestože těkám vytřeštěnýma očima a rádoby přátelsky řeknu, že za to může ta kalamita.

Ingrid tak přátelská není.

Každej den mám obavy, že mě vyrazí a jako důvod si může vymyslet cokoliv.

Tázavě zvedne obočí, usrkne kapučína, co si mezitím nechala od Jany připravit a v lodičkách na jehlách odkráčí do kanceláře.

Přeraž se“, říkám si v duchu a naštvaně svírám čelisti.

 

Jdu domů.

Venku se rozsněžilo ještě víc a já se ztrácím pod vrstvama sněhu.

Musím ještě do večerky, Milan zase nenakoupil.

Není na něj spoleh.

Ráno jsem to nestihla.

Obtěžkaná taškama s gumovýma rohlíkama a levnýma minerálkama vcházím do bytu.

Uvítá mě typickej rámus z dětskýho pokoje, kterej Klára lichotivě nazvá hudbou, a dřez plnej nádobí.

Zmůžu se jen na povzdech.

Svlékla jsem si promočenej kabát, vybalila nákup do ledničky a převlíkla se do domácího úboru.

Značně asexuální oblečení.

Nepotřebuju nikoho oslňovat.

Redaktorky s ženskejch časopisů by ze mě radost neměly.

Kašlu jim na to.

Z malýho kumbálku, kterýmu manžel říká pracovna, se škvírou pootevřenejch dvěří line chabý světlo a cigaretovej kouř.

Vstanu a donesu mu bylinkovej čaj na uklidnění.

Chamomilla.

Je přepracovanej, jak často říká.

Sice nevím z čeho, ale budiž.

Práce novináře na volný noze a příležitostnýho amatérskýho fotografa je zřejmě vyčerpávající záležitost.

Taky by mě unavovalo vstávat dennodenně v jedenáct.

 

Nepije alkoho, do hospody nejde.

Aspoň, že tak.

Jinak je to hňup k pohledání.

Vejdu do zamlžený místnůstky, dveře vrznou (opět neměl čas je namazat), hrnek s čajem položím vedle šanonů.

Ani se na mě nepodívá, zírá do monitoru.

Zavrčí „dík“ a dál upravuje fotky, který to odpoledne nafotil.

Bílá krajina v obležení továrních komínů je vážně parádní úlovek!

Mylně se domnívá, že je fotograf.

Odcházím, ustaranýma očima přeletím přes plnej dřez a zbytky na kredenci (na úklid nemám energii) a nalévám si dvojku červenýho.

Cabernet Sauvignon.

A nebo trojku.

Ve vytahanejch teplákách se vyčerpaně sesouvám na ošuntělý gauč.

Kláru jsem ještě neviděla.

Stejně je věčně zavřená u sebe.

Z té její hudby mě bolí hlava.

Ve vychází jen tehdy, má-li žízeň (téměř nepřijímá potravu), jde za tou svou pochybnou partou nebo potřebuje peníze.

Přišla do obýváku, zrovna když jsem měla puštěnou telenovelu.

Ověnčená řetězama, lebkama a s červenou rtěnkou na hubě.

Zdá se mi, že s ní snad i spí.

Punkerka nebo Gothic?

Nevím, jak tomu mladí dneska říkají, každopádně je to příšernost.

Usedla na omšelej otoman a beze slova si zapálila.

Mlčky jsem jí přisunula popelník.

Nesnáším ten kouř a smrad všude kolem.

Připadá mi, jako bych žila v jedný velký krabičce od cigár, nemohla z ní ven a všude mě pronásledovala.

To je fakt, všechno je kouřem načichlý.

A v práci to není o moc lepší.

Začala jsem ve dvaceti, skončila po patnácti letech a teď si zapálím, když mě něco vynervuje.

Což je v podstatě pořád.

To abych prala záclony obtejden.

„Matko, doprdele, co to sleduješ?“ řekla znechuceně.

„Nemluv sprostě,“ nabádám ji klidně.

Uchichtne se a zakroutí hlavou.

„Nesleduju. Je to jenom kulisa. Chcu mít chvíli klid.“ vysvětlím.

„Klid..“ rozesměje se, zhluboka potáhne z cigarety a rázně vyfoukne kouř.

„Prosimtě, otevři aspoň okno, buď tak laskavá.“ požádala jsem ji unaveně, když si zapalovala další.

Ne příliš ochotně se zvedla a se startkou v koutku otevřela ventilačku.

„Co ty záclony? Kdo to má furt prát?“

„Mami, ty jsi vážně cvok. A kouříš taky.“

Pravda.

Zmlknu.

A řekla mi mami!

„Běž si lehnout, ta práce mezi těma ožralama tě nějak zmáhá,“ nařídila mi.

„Jo, a mohla bys umejt nádobí.“ dodala , odešla a nezapomněla třísknout dveřma.

Vzdychla jsem, přitáhla si zplstnatělej svetr k tělu a dolila si další sklenku.

Nestačím na ni.

Nestačím na nic.

Na manželství, domácnost a možná ani na život.

 

Vyčerpaná jsem ulehla do peřin, v pracovně se ještě svítilo.

Měla bych uvařit na víkend, mám dvanáctky.

Měla bych zajít na hřbitov, tím sněhem bude v dezolátním stavu.

A opravit radiátor v předsíni, Milan to neudělá.

Promnu unavený, oteklý oči a obrátím se na pravej bok.

Vypadá to na další probdělou noc.

 

Jedeme za babičkou, mou matkou.

Já a Klára.

Donutila jsem ji.

Milan nechtěl.

Prej nemůže.

Fotí kosy a balkóně.

Umělec.

Bára má dvanáctku, dlouho jsem ji neviděla.

Od doby, kdy se odstěhovala, všechno je prázdný a my dvě jsme se odcizily.

I když jsme se měly prakticky rády.

Už nic není jak bejvalo a nic nebude jako dřív.

Holky už nejsou ty malý roztomilý panenky s culíkama, co poslechly na slovo.

Žijou vlastní životy.

A já jim bránit nemůžu.

Rodiče v pokročilým věku a stadiu osamění a tichým bytě trápí syndrom prázdnýho hnízda.

Mě dělá starost syndrom prázdnýho srdce a života beze smyslu a budoucnosti.

 

V psychiatrický léčebně bylo ticho.

Ticho a klid.

Jako před bouřkou.

Jako by se tam zastavil čas.

Matka se tam dostala poté, co se její manžel oběsil na půdě.

Zbláznila se.

Kdo by se nezbláznil.

I měsíce po jeho smrti prostírala pro dva, kupovala Deník Sport a od rána do večera mluvila do zdi.

Teprve až utekla z domu v noční košili, běhala po městě a hledala nebožtíka manžela po hospodách, ji odvezli sem.

 

Pacienti se líně ploužili po chodbách, vysedávali na lavičkách, obcházeli dvůr a házeli drobky sýkorám.

Maminka byla šťastná.

Viděla jsem to na ni, přestože se v její tváři neustále mísí tolik emocí, že jdou jen těžko rozpoznat.

Nikdo za ní nechodí.

Rodinu přemluvím k návštěvě dvakrát do roka.

Milan sem jezdí velice nerad a když může, na cokoliv se vymluví.

Jindy trpce předstírá kyselý úsměvy a přehnaně odpovídá „ano, maminko, jistě, maminko“, což maminka dost dobře nechápe.

Nechtěla bych tady skončit, přestože člověk víc či míň mimo smysly žije ve svým vlastním světě.

Neznají tady nic jinýho než otrávený tváře znuděnejch pečovatelek a zdravotních sester, co by se nejradši viděli doma u televize.

 

Maminka se usmívala.

Oči se jí smály.

Vždycky se radostně třepe, křečovitě směje a vrásčitýma rukama pevně svírá ty moje.

Dala nám jabka a pomeranče, co dostává k svačině.

Polovina shnilých.

Přivezli jsme jí buchtu a šampon, co jí došel.

Obula si zašlé plyšové pantofle a šla se s náma projít na nádvoří areálu.

Byla zima, mráz, pár stupňů pod nulou.

Ze stromů nad náma padaly chuchvalce starýho sněhu.

Maminka zahalená v tenkým svetru na knoflíky.

Měla ho rozepnutej, třepetal jí kolem pasu.

Bílé vlasy jí poletovaly kolem hlavy.

Klára divoce přežvykovala růžovou gumu, div si panty nevyhodila, a když jsem na nic pohoršeně pohlédla, otráveně obracela oči v sloup.

Děsně ji to tu otravuje, slovo nepromluví kromě „čau, babi“ na uvítanou a rozloučenou.

Nejradši by se zahrabala v hospodě s tou její feťáckou tlupou.

Nikdy neměla k máti vřelej vztah, nikdy u ní jako dítě nebyla na prázdninách.

I proto, že se matka zbláznila poměrně brzo.

Vlastně k nikomu nemá vřelej vztah kromě těch svejch kumpánů.

Všema pohrdá a pravdu má na světě jen ona a každej, kdo je aspoň trochu pod vlivem, což je v podstatě ona sama taky.

Mám o ni strach.

Vypadá příšerně.

Má na sobě zas tu příšernou černou sukni a síťovaný punčochy.

Ať je teplo nebo mráz.

Ve sněhu podupává v kanadách.

Nosí to pořád.

Nemůžu jí to zakazovat, přestože z toho šílím.

Nařkla by mě z domácího násilí nebo tyranie a byla by schopná mě jít udat na sociálku.

Tak se máme rády.

To jsem celá já.

Nejsem mírná, jen zestárlá a unavená.

Zdá se mi, jako by ze mě veškerej elán vyprchal a já rázem zestárla o půl století.

Jako bych chodila a zároveň ležela na smrtelný posteli.

Jako bych měla skončit každým dnem s matkou na pokoji.

Těma starostma uvadám ještě víc než by se v mým věku hodilo.

Nechcu, aby rostla jako dříví v lese, bez kontroly, bez pozornosti.

Nechcu, aby se z ní stal kriminálník nebo narkoman a nakonec skončila jako bezdomovec, ale nestačím na ni.

Nemám na ni čas a nervy.

A ona ke mně už dávno ztratila veškerej respekt a úctu.

A Milan?

Ten si nevšímá ani našeho uvadajícího manželství, natož holek.

Často vzpomínám na dobu, kdy byla ještě roztomilé malé děvčátko a na základce procházela s vyznamenáním rok co rok.

Teď to na gymplu, kam ji Milan násilím s tím, že pozdějc půjde na žurnalistiku strčil, sotva uhraje na čtyřky.

Pro každý dítě je puberta složitým obdobím, kdy nic nechápe, všichni jsou hloupí a on neví, co se děje.

Ale v žádným případě by na něm neměla zanechat nějaký zásadní devastující stopy do konce života.

Aspoň, že Bára je jiná.

Zdá se mi, že ani nevyrostla.

Pořád je tak stejně hodná a milá.

Malinko uzavřená, klidná až křehká, nedůvěřivá, jako panenka.

Zkrátka úplně odlišná od Kláry.

Protipól.

Senzace.

Máme spolu dobrej vztah, jen se poslední dobou nevídáme a to mě mrzí.

Od tý doby, co se přestěhovala z Prahy je to ještě horší.

Ještě, že mám aspoň práci, v dnešní době je štěstí získat dobrej flek, sama bych mohla vyprávět.

Servírka v pizzerii ji nejspíš baví, zatím si nestěžovala a je šikovná.

A ta moje práce taky všechno komplikuje a jsem ráda, že ji mám, živí nás.

Milan do rodinnýho rozpočtu velkou částkou nepřispěje, takže veškerý výdaje táhnu já a v tom zakouřeným pajzlu plným gamblerů musím chtě nechtě vydržet.

Dokud mě Ingrid sama nevyrazí nebo někdo neodstřelí.

Sama jsem nic podobnýho nezažila, ale podnik už byl přepadenej víckrát.

Jeden víkend si vezmu volno a pojedem všichni společně na chalupu.

Už dlouho jsme tam nebyli a aspoň se všichni opět sejdeme.

Plánuju to už teď.

A budem grilovat!

I kdyby to mělo bejt na sněhu.

 

Sotva jsme přijeli domů, už se zase chystala pryč.

„Dáš mi nějaký prachy, prosimtě?“ zeptala se otráveně a nastavila ruku.

„Kláro, dávala jsem ti minulej tejden pět stovek!“

„Minulej tejden..“ podotkla tónem, že já jsem tady ta blbá a nechápavá.

„Za cos to utratila, proboha?“ obořím se na ni.

„Potřebovala jsem knihu na školy.“ odpoví nakvašeně.

To mě trochu uklidní a vytáhnu z peněženky dvoustovku.

Stačí jen pohrdavě odfrknout, sbalí peníze, tašku přes rameno a v těch svejch zablácenejch bagančatech vyrazí z bytu.

Někdy se mi zdá, že vydělávám jenom na tu její hospodu.

 

Uvařím lečo a nesu talíř Milanovi do pracovny.

Drobky mi křupou pod nohama.

Kochá se svejma dnešníma výtvorama.

Fotky hodný výstavy!

Na talíř se ani nepodívá, tak se seberu a jdu mopem pošmudlat podlahu.

 

Klára se vrátí po necelej dvou hodinách.

Značně přiopilá a příšerně načichlá kouřem?

Bez peněz, pochopitelně.

Černý stíny namalovaný až k obočí rozmazaný.

Děsí tím okolí dennodenně.

V jakým feťáckým lágru se zas válela?

Vrávoravě přilezla do kuchyně a zřítila se na linku.

Odtáhla jsem ji do pokoje, vysvlíkla z ní smradlavý svršky a položila ji na postel.

Z vnitřní kapsy u bundy vypadl malej průhlednej sáček.

Vypadá to jako sušená máta nebo přeschlý seno.

Marihuana?

Drogy?

Vyděsím se, kam až jsem to dopracovala.

Kam až se dcera pod mou výchovou dostala.

A je mi do breku.

Hodím přes ni deku a otevřu ventilačku.

Sáček vezmu a schovám do vrchní police s kořenkama.

 

V pracovně je tma, v koupelně crčí voda.

Na kredenci netknutej talíř s večeří.

Vezmu ho a obsah vrátím zpět do hrnce.

Ukrojím si chleba se sádlem.

Dveře od koupelny se otevřou, vyjde pára a za ní Milan, jak si tře hlavu froté ručníkem.

„Kde je ten talíř?“ zeptá se nechápavě.

„Ty to budeš jíst?“

Nechápavě zvedne obočí.

„Tak to promiň, myslela jsem, že nebudeš,“

Zakroutí hlavou a odchází do obýváku.

„Tak si to ohřej.“ volám za ním.

„Díky, ale přešla mě chuť.“ odpoví a pustí si fotbal.

Vejdu do koupelny a širokejma sponkama si sepnu světlý vlasy po ramena s prvníma šedinama pevně k hlavě.

Rychle se opláchnu (nevyžívám se ve vonných vyčerpávajících koupelích) a přes hlavu přetáhnu květovanou noční košili.

Chvíli se pozoruju v zrcadle.

Unaveně se zašklebím, poté zamračím.

Vzdychnu, rozepnu sponky a vrátím je do úhledné krabičky pod zrcadlem.

Vlasy si zbrkle pročešu hřebenem se širokými zuby.

Chomáč vlasů zůstane v umyvadle.

Stres.

To odpovídá.

Zabořím prsty do bílé mastné hmoty v kelímku a popatlám se po tvářích a krku.

Zkontroluju vrásky u očí

Jsou tam pořád.

Nezmizely.

Přibylo jich.

Vzdychnu podruhé, zhasnu a odejdu do pokoje.

Milan už je v posteli, podivím se.

„Fotbal už skončil?“ zeptám se udiveně a položím domácí úbor na židli vedle nočního stolku.

Místo odpovědi zachroptí.

„Spíš?“

„Ne, prosimtě,“ odpoví a převalí se na druhej bok.

„Milane, musím si něco říct,“ začnu opatrně.

„Nepočká to do zítra? Jsem unavenej,“

V duchu se uchichtnu „z čeho zas?“.

„Obávám se, že ne,“

„Tak říkej,“ namítne nepříjemně.

„Klára bere drogy,“ vyhrknu rychle.

„Cože?“ vyletí a posadí se na posteli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dokončení povídky

(papayaulluchu, 30. 7. 2013 13:25)

Povídka dokončení nemá.
Psala jsem ji do literární soutěže, ale neměla jsem čas dokončit ji do požadovaného rozsahu, takže je tady pouze ten kousek, který jsem stihla (na ukázku).
Omlouvám se, ale moc děkuji za přízeň.:)

Dokončení povídky

(Alena Hempelová, 30. 7. 2013 11:53)

Prosím a kde je pokračování, povídka se mi moc líbí ale není zde pokračování...