Linda - 5. kapitola
Linda je jiná než já.
Je citlivá a zranitelná.
Víc než já.
A není tak svérázná.
Umí se bavit, umí se chovat žensky, ale je trochu plachá.
Sní o romantickým chlápkovi, co ji bude zahrnovat růžemi a vlastnoručně sepsanými verši v červených obálkách.
Jsme každá trochu jiná, přesto si rozumíme.
Ne, že by nebyla hezká nebo neměla možnost muže získat, ale stále čeká na toho ideálního.
Já nečekám. Já hledám.
Aktivně se probíjím davy všelijakých mužů a neúspěšně pokračuju nekonečnou cestou dál.
Kdyby to mělo přinýst ovoce a já bych konečně našla správnýho chlapa, kterýho bych si mohla vzít, ojela bych klidně celej svět.
Hlavně, že by se našel.
Hlavně, že by byl.
Já bych měla manžela, co opraví kapající kohoutek, zaplatí inkaso a vykoupe děti, když mě bude bolet břicho z menzes, máti by měla vnoučata, kterejm by dělala jablečnej štrúdl a hrála s nimi žolíka.
Všichni by byli spokojení, všechno by bylo fajn.
Nejsem nymfomanka.
Sex jako takovej si neužívám.
Nehledám ho.
I když na mým čele svítí nápis „štětka“, necítím se tak.
Jsem vevnitř utrápená z nekonečnýho bloumání a hledání toho, co chci, co potřebuju.
Hledám konečně něco, co mě v životě uspokojí.
Moc se mi toho zatím nedostávalo.
Pár desítek zkrachovalejch vztahů s neschopnými milenci, nadváha v dětství, věčně nervní matka a otec podpantoflák.
Idylka..
Já toužím po chlapovi, se vší vervou se pouštím do zběsilýho hledání toho pravýho po cizích ložnicích, a nic.
Nepotřebuju takovýho, za kterým se každý ženská otočí a kamarádky mi ho budou závidět.
Jen potřebuju takový ty životně důležitý jistoty.
Ty ve vztahu na jednu noc opravdu nenajdete.
Ani ve vztahu na týden, ani na měsíc.
Vážně ne.
Vážně ne, když jde pouze o sex.
Linda touží, ale nehledá.
Nechává to náhodě.
Doufá, že ji ten princ potká v obýváku u televize.
Ne, že by nechodila mezi lidi, chodí, ale nevěří, že právě tam se její vyvolenej vyskytuje.
I s ohledem na moje povrchní vztahy právě z podobných podniků jako je Esko.
Linda nechce, aby ji chlap využil a odkopl.
Touží, ale nehledá.
Nevím, co se jí stalo, ale skončila v nemocnici.
Tucet prášků proti nevolnostem na cestách zapila vodkou a skončila v řece.
Ani ledová voda ji neprobrala.
Byl by s ní konec.
Zítra za ní zajdu.
*
Omluvila jsem se u šéfa a vyrazila za Lindou.
Pochopil to.
Od návštěvy Romana a prodeje slavné kuchyně za tři sta tisíc stejně tržby nejsou.
Zastavila jsem na parkovišti u nemocnice, přeběhla silnici a vešla do vestibulu.
Nemocniční prostředí mě sžírá.
Nemám ho ráda.
Deprimují mě lidi v označkovaných prostěradlech, kterým sestry říkají pyžama, v zapraných županech, jak se plouží chodbami s blikajícími žárovkami.
Čpí to tam desinfekcí. Všude.
Čpí to tam jak v domově důchodců.
Zeptám se sestry na Lindin pokoj, ta mě nasměruje a dál si hledí rozlévání čaje do konvic.
Zaklepu na dveře a opatrně je pootevřu.
V pokoji jsou dvě postele, jedna je prázdná, u okna leží Linda.
Nezaregistrovala mě.
Možná spí, řeknu si.
Dojdu až k oknu a zahledím se na ni.
Náhle otevře oči.
Mlčky mě pozoruje unaveným a bolavým pohledem, vlasy má zplihlé, kruhy pod očima, na sobě nemocniční zástěru.
„Lindo.“ vydechnu.
Neodpoví, jen se na mě dál mlčky dívá.
„Ahoj, Lindo..“
„Ahoj.“ odpoví ochraptěle popraskanými rty a odvrátí pohled.
„Jak ti je?“ zajímám se a pohladím ji po ruce. Má ji jak led.
„Je mi dobře.“
Zpozoruju, jak jí po tváři stekla slza.
„Co se stalo?“
Neodpoví.
Tiše vzlyká, jen se jí pláčem třesou ramena.
„No tak, Lindo, pověz přece, co se stalo?“
„Jindy, Katko, jindy, prosím..“ odpoví vysíleně.
„Zlato moje..“ řeknu konejšivě, přisednu si k ní, obejmu ji a pohladím po vlasech.
„Prosím, běž už..“ podívá se na mě unaveným pohledem.
„Kdy tě pustí?“
„To já nevím, Katko. Prosím, běž už a Petře nic neříkej.“ odpoví přiškrceným hlasem.
„Dobře.“ slíbím, i když vím, že ta to věděla dřív než já.
Senzační novinky se na maloměstě jen těžko utají.
Rozloučím se s ní, stisknu jí ruku a povzbudivě se na ni usměju.
Úsměv mi opětuje, i když v jejím podání působí mírně kysele a vynuceně.
Opustím pokoj, projdu halou s automaty na kafe po boku, vyjdu do větrného dne a zhluboka se nadechnu.
Cítila jsem podivný tísnivý pocit a potřebovala jsem ho ze sebe dostat.
Nějak mi docházel dech.
Venku je zima.
Fouká studený vítr a je pod mrakem.
Zapálím si cigaretu a zachumlám se ještě víc do pulovru.
Šlukuju a přemýšlím.
Nejde mi to do hlavy.
Z oblohy se snáší slabý poprašek deště, dopadá do kalužin, které nestačily od večera vyschnout.
Skloním hlavu, zabořím ji do barevného roláku a vdechuju kouř.
Nevím, co se Lindě stalo.
Nebyly jsme kdoví jaké skvělé kamarádky, zašly jsme na víno, na kafe, bavily jsme se dobře, vycházely jsme spolu skvěle.
Nebyly jsme jako sestry, přesto když šlo o něco vážného, vždy jsme se jedna druhé svěřovaly.
Nechápu, proč to teď skončilo tak téměř tragicky.
Dokouřím, zatím se pořádně rozpršelo, přeběhnu na parkoviště, nasednu do auta a jedu do práce.
Tam se nic nedělo, šéf mě uvítá s usměvavou tváří, a přestože se o Lindu přede mnou nikdy nezajímal, najednou se velmi vážně stará o její zdravotní stav.
Přeměřím si ho, chladně odpovím, že bude v pořádku a zadumaně odejdu do kanceláře.
Na firemní telefon volá Petra.
„Čau Káčo, jak se vede?“ vyhrkne na mě.
„No.. dobře, potřebuješ něco?“
„Nechceš zajít na kafe?“
„Co dělá Linda?“ zeptám se naoko hraně.
„Představ si, chtěla se zabít, blázen.“
„O co šlo, Petro?“
„Nevím, nezajímám se o ni. Tak co, jdeš na to kafe?“
„Mám práci, ahoj.“ zavěsím ještě dřív, než stačím zaregistrovat jakoukoli odpověď.
Vložím hlavu do dlaní a snažím se vypnout.
Začíná se to pěkně zamotávat.
Šéf, kterej o Lindu nikdy neprojevil sebemenší náznak zájmu, málem jede do nemocnice, Petra se z nejlepší kamarádky mění před očima , co se tu, kruci, děje?
*
V práci už to dlouho nevydržím.
Na mysl mi lezou všelijaké myšlenky, nedokážu se soustředit na nic jiného, než je zapeklitá a až moc tajemná situace kolem Lindy.
I když jsme byly dřív kamarádky jen tak na pokec, změnilo se ve mně hodně.
Něco se ve mně pohnulo a já pocítila, že mě potřebuje, protože nikoho nemá, a i když nevím, o co se jedná a v čem je problém, vím, že musím vydržet, že teď potřebuje pomoc, ochranu a podporu, ať už od kohokoli.
Zavolám Alex a domluvím si s ní oběd.
Za necelou půlhodinu se sejdeme v pizzerii pár ulic od práce.
Na první pohled na mě pozná, že něco není v pořádku.
„Co se stalo?“ ptá se ustaraně.
„Pamatuješ si na Lindu?“
„Lindu?“ svraští obočí.
„Ta, co tě stříhala, ta, co mě vezla na letiště..“
„Ovšem.“ plácne se s úsměvem do čela.
„Co je s ní?“ směje se a sedne si ke stolku.
„Pokusila se o sebevraždu.“
Vytřeští nevěřícně oči.
„Proč proboha, co se stalo?“
„To kdybych věděla..“ odpovím smutně.
Přijde číšník, Alex si objedná pizzu s kuřetem a ananasem, já si dám jen vodu, nemám hlad.
Zapálím si cigaretu, šlukuju a nepřítomně zírám před sebe.
Je toho na mě poslední dobou trošku moc.
Dokouřím a zapálím si další.
Alex hladově hltá pizzu, ještě horkou.
Spálila si jazyk, podívám se po ní a slabě se usměju.
„Je to všechno složitý, Alex. Kdybych aspoň věděla, oč jde..“
„To bude dobrý, věř tomu, že jo, hlavní je, že je v pořádku..“
„Ano, je v pořádku, už jí nic nehrozí.“
„Co ji to napadlo?“ zeptá se nechápavě.
„Netuším.“
„Vůbec nevíš?“
„Vážně ne.“ pokrčím rameny a věnuju se cigaretě.
„Dopadne to dobře.“ povzbudí mě.
Usměju se na ni a stisknu jí ruku.
Cítím se vevnitř slabá.
Slabá, unavená, mám pocuchané nervy..
Bojím se, tak zvláštně se bojím.
Není mi dobře, žaludek mám na vodě.
Jsem silný typ, i když vevnitř dost citlivý.
„Pomalu půjdu, cítím se nesvá, půjdu domů..“
„Dobře, zavolám ti, ano?“
Usměju se na Alex, rozloučím se s ní a jako ve snách opustím restauraci.
Cestu domů si moc nepamatuju.
Došla jsem k autu, z oblohy se snášely další a další provazce silného deště, smáčely mi vlasy do nevzhledných cucků, nasedla jsem, nastartovala a nějak se dopravila domů.
Tam jsem ze sebe svlékla mokré oblečení, rychle se vysprchovala proudem horké vody a uvařila si zázvorový čaj.
Zapálila jsem aromalampu a sedla si v hřejivém froté županu do ratanového křesla.
Usrkávala jsem po malých doušcích čaj, který měl na jazyku příjemně štiplavou chuť, vnímala jsem vůni ovocného oleje, linoucího se z lampy, když se rozezvonil telefon.
„Prosím?“ ohlásím se.
„Slečna Vránová?“
„U telefonu.“
„Tady Fakultní nemocnice, znáte slečnu Lindu Dvořákovou?“
„Stalo se něco?“
*
