Docent - 6. kapitola
Probouzím se do deštivého rána, vykouknu z okna – sychravo a větrno.
Přitáhnu si froté župan ještě víc k tělu a vydám se do koupelny.
Na gauči v obýváku najdu Alex.
Zmuchlanou do neúhledného balíčku, oči rozmazané, prázdná lahev na stole.
Cestou do koupelny postavím vodu na dvě kafe.
Chrčení konvice ji probudí, dopotácí se za mnou do kuchyně.
Opře se o linku a prohrábne rozježené vlasy.
„Co se včera stalo?“ ptá se nevěřícně.
Usměju se na ni.
„Přespala jsi u mě. Nejspíš jsi chtěla poklábosit, a pak jsi odpadla.“
„Poklábosit?“ svraští obočí.
„Tak co ti říká slovo docent?“ usrknu z hrnku kávy.
Otočí se na mě a nevěřícně zírá.
„Co je s ním?“ zeptá se a podrbe se na hlavě.
„Nepamatuješ si?“ zasměju se.
„Vážně si nevzpomínám..“ omlouvá se.
„Pozvala jsi ho k sobě na dnešní odpoledne.“ oznámím jí pro ni nečekanou novinu.
„Pravda!“ málem vykřikne.
„A proč ses včera tvářila tak tragicky? To je snad dobrá zpráva ne?“
„Mám strach.“ vzdychne.
„To by ses měla dát dost rychle dohromady.“ uchichtnu se.
„Koupelna je na chodbě vpravo.“
Přikývne a vydá se doleva.
„Vpravo! Proboha, umyj si ty oči.“ směju se.
*
Za půl hodiny už sedím v kanceláři starosty jako ta nejvzornější sekretářka.
Netřídím dopisy ani jiné dokumenty, nevyřizuju telefonáty, přemýšlím nad úkolem dne, nebo raději týdne.
Koza. Koza jánská, co si musela stoupnout doprostřed řeky.
To jsem zvědavá, co z toho vzejde.
Vyzuju lodičky, hodím nohy na stůl, ze zásuvky vytáhnu oříškovou čokoládu, zašustím staniolem a po jednotlivých čtverečcích uzobávám.
Ozve se ostré zaklepání, nevzrušuji se a vkládám do úst další kousek.
Do kanceláře vstoupí starosta a na prahu zůstane stát s upřeným pohledem na moje holé nohy v minisukni.
Olíznu si rty umazané od čokolády a nespouštím z něj oči.
„No.. totiž..“ blekotá, stírá pot z čela a povoluje si vázanku.
„Copak?“ usměju se a nohy shodím dolů.
„Případ kozy je vyřešen.“
Udiveně zvednu obočí.
„Starý Sláma se přihlásil. Ztratila se mu koza.“
„Ten starý blázen Sláma, co má doma zvěřinec?“ zeptám se.
„Ano, ten. Zavolejte, prosím vás, na chovatelskou stanici, kde ta koza je, a pak za mnou přijděte do kanceláře.“
„Jistě.“ změřím si ho.
„Jedna koza a jaký je kvůli ní povyk..“ obrátím oči v sloup.
„To už není váš problém, vy jen zavoláte na stanici.“ řekne poněkud přísně.
Vyřídím telefonát a přiklušu ke starostovi.
„Chtěl jste se mnou mluvit?“ řeknu mezi dveřmi.
„Pochopitelně.“ zvedne oči od papírů.
„Zavřete, prosím vás, dveře.“
Sednu si naproti němu, hodím nohu přes nohu a čekám.
Starosta vstane z křesla, obejde stůl a chytne se opěradla mého křesla.
Čekám, že bude chtít řešit nějakou pracovní záležitost nebo problém ohledně ztracené kozy, ale mýlím se.
„Kateřino, vy jste nádherná žena..“ pohladí mě po nahém stehně.
Ustrnu a podívám se po něm.
Rukama mi přejede po šíji a mezi prsty promne pramen mých vlasů.
Skloní se ke mně a políbí mě.
Usměju se, přitáhnu ho k sobě za kravatu a olíznu mu ucho.
Jsem prostě potvora.
Nenapravitelná potvora, co neodolá.
*
Po práci volám Alex, chystá se na první oficiální schůzku s jejím docentem.
Zajedu k ní, vypijeme cappuccino, lehce prodrbem okolní dění a vrhneme se na skříň s oblečením.
Vyptávám se na docenta, ale moc mi o něm neprozradí.
Neřekne mi moc informací ani o jeho vzhledu, něco na něm roztomile tají.
Působí suverénně, ale stydí se.
Je vidět, že moc vztahů neměla..
Ráda bych ho poznala.. toho pana dokonalého..
Pomůžu jí vybrat nějaký sexy, ale ne moc vyzývavý model, aby na prvním rande toho pana tajemného moc nedráždila, vyberu dokonalé šminky a vynutím si telefonát o průběhu celého odpoledne s ním.
Její byt je docela moderně zařízený.
Tváří se jako sportovní holka, co se nemaluje a móda z časopisů a nejdražších boutiqué jí nic neříká, ale zmýlila jsem se.
Potrpí si na barevné doplňky, v koupelně najdete pěkný kufřík líčidel a v šatníku luxusní kousky všemožných barev, materiálů a střihů.
Předvede mi několik modelů, vybereme ten nej, povzbudivě se na ni usměju, a opustím byt.
Už dopoledne jsem si domluvila kafe s matkou v malém podniku Colombina na konci města.
Vejdu do útulně zařízené kavárny, rozhlédnu se a najdu matku sedět u malého stolku vedle baru, osvětleného tlumeným světlem z lampičky na stěně nad ní.
Odložím si sako na věšák a sednu si do pohodlného křesílka naproti matce.
Vypadá šťastně.
Září jí oči a pořád se směje.
Zapálím si cigaretu a zeptám se matky, jak se má.
„Výborně, Kačenko.“ odpoví nadšeně.
„To je fajn.“ vyfouknu kouř, přimhouřím oči a olíznu si rty.
„Proč jsi od táty jen tak odešla?“
Vzdychne a její nadšení maličko opadne.
„Vždyť víš, jak to mezi námi bylo.“
Přikývnu a objednám si latte a minerálku.
„A on Vojtěch..“ zasní se jak puberťačka.
„A otec má taky známost!“ brání se.
„I tak jste spolu mohli zůstat..“ domlouvám jí.
„To by vážně nedělalo dobrotu, nerozumíme si.“
Zamyšleně přikývnu a usrknu kávy.
„Je to vaše věc, nebudu se do toho motat.“
„No a co ty?“ vyptává se zvědavě.
„Já? Pořád stejný..“ pokrčím rameny.
„Jen mám novou práci.“ řeknu nezaujatě.
„Jakou?“ zajímá se.
„Sekretariát starosty.“
Trošku se odtáhne a zpytavě se na mě zahledí.
„Snad to s ním zase netáhneš!“
„Neboj.“ utěšuju ji a uvnitř se šibalsky zasměju.
„Nechci se dočkat dalších řečí po městě.“ dělá si starosti.
„Neměj strach, dám si bacha koho pustím pod sukni.“ uchichtnu se.
Matka jen zamyšleně zakroutí hlavu a pak se zeptá: „Co kdybys k nám dnes večer přišla? Ráda bych ti představila Vojtěcha.“
Moc se mi tam nechce, nemám náladu poznávat milence a milenky rodičů.
„Myslíš to vážně?“ svraštím obočí.
„Jistě.“ přitaká s úsměvem.
„Trváš na tom?“
„Byla bych moc ráda, budeme se těšit a na večeři bude něco dobrýho.“ uzavře téma se spokojeným výrazem.
„Dobře, v kolik..?“
„Ideálně o půl sedmé.“ skočí mi do řeči.
„Vojtěch uvaří menu o čtyřech chodech.“ Slíbí.
„Vojtěch?“ zeptám se nehraně překvapeně.
„Jistě. Vaří znamenitě.“ usmívá se spokojeně.
Bože, ta je v tom až po uši, usměju se v duchu.
„Dobře, přijdu.“ vykouzlím na rtech mírně křečovitý a vynucený úsměv.
Matka se rozloučí, políbí mě na obě tváře, zaplatí útratu za dvě kafe a vodu a vyjde do větrné ulice.
Třeba to nebude tak hrozné, pomyslím si..
*
Doma na sobě zkouším různé modely, co by se hodily k neutrální, mírně elegantní návštěvě matky a rozvračeče manželství, pokud to musím říct tak trpce.
V kombinaci černo – fialové se nakonec cítím spokojená, lehce si přelíčím oči a rty a vyrážím z bytu.
Za chvíli už stojím u masivních dveří se zlatou jmenovkou Horáček – Vránová.
Bože, už mají i společnou cedulku na dveřích, obrátím oči v sloup.
Zazvoním, ozve se typická melodická znělka vhodná pro pohodové domácnosti vítající nové hosty.
Otevře mi rozzářená, značně dobře naladěná matka oděná v květovaných šatech (styl hippie ji ještě neopustil), za ní spatřím oného Vojtěcha, rozesmátého, s lahví sektu v ruce, ve vkusné bílé košili, co působí luxusně, a tmavých kalhotách, co mu zatraceně seknou.
Bordeaux, které svírám za zády v ruce, nepozorovaně odložím na botník u dveří.
V dokonale upravené jídelně a nejmodernějším nábytkem a kuchyňským vybavením, je krásně prostřený stůl se spoustou nazdobeného, skvěle vypadajícího jídla.
Celý byt je krásně vybaven, vyzdoben a barevně sladěn.
Vojtěch má vkus, pomyslím si.
Pak se mi představí, galantně mi políbí ruku a zve mě k připravené tabuli.
Celá jídelna působí klidným dojmem, na zdech svítí tlumeně malé lampičky, na stole váza s růžemi a svícen.
Zasedneme ke stolu, Vojtěch si potrpí i na látkové ubrousky na klíně, připijeme si šampaňským.
Celý večer probíhá příjemně, povídáme si neutrálně, nenarážíme na momentální situaci mezi mými rodiči, hovoříme o práci, o blížící se zimě, o sousedech, kteří Vojtěcha den co den prudí, smějeme se a celá návštěva je fajn.
Jako předkrm plněné avokádo, pak vývar se ztracenými vejci, grilovaný losos s koprovou omáčkou a zeleninou, na závěr pravé tiramisu s pravým pečeným piškotem, nikoli náhražkou v podobě dětských piškotů Opavia, se sýrem mascarpone, nikoli levným pomazánkovým máslem namísto italského krému.
Překvapí mě, že celé menu připravoval sám Vojtěch.
Výborný kuchař, musím uznat.
Překvapil mě celkově. Ve všem.
Působí na mě pozitivně.
Přes všechny hrůzné představy o zamračeném, mrzutém chlápkovi, co mi ukradl matku a tátovi ženu, jsem musela pohled na něj přehodnotit.
Je vtipný, chová se mile a galantně, působí vesele a spokojeně.
Matka měla vždycky slabost pro gentlemany.
Po večeři pomůžu matce uklidit nádobí a připravím s ní ještě obložené chlebíčky a jednohubky s nivovou pěnou s ořechy.
„Co mu říkáš?“ září.
„Je..“ přimhouřím oči.
„docela fajn.. Jo, je..“ kousnu se do rtu a usměju se.
„Vážně?“
„Jo, mami, vážně. Překvapil mě.. Fakt fajn chlap..“ uznám.
„To jsem ráda, Kačenko, že si budete rozumět.“ pohladí mě něžně a spokojeně po tváři.
Usměju se na ni, narovnám občerstvení na tácky a donesu je do jídelny na stůl.
Popíjíme kávu, ještě chvíli sedíme a debatujeme o všem možném.
Nemyslím na tátu a jeho milenku, nemyslím na Alex a jejího docenta, nemyslím ani na šéfa ze Srdce domova, ani starostu, ani na Lindu, na nikoho.
Prožívám momentální chvíli naplno.
Po vydařené večeři poděkuju a rozloučím se.
Tento večer se nakonec vyvedl docela dobře.
Cestou domů se mi v kabelce rozezvoní mobil.
Alex.
„Katko, nechtěla bys poznat mého přítele?“ ptá se opatrně, avšak s nadějí v hlase.
„Docenta?“ vyhrknu.
„Ovšem. Ráda bych ti ho představila a i on by tě rád poznal. Jsme na náměstí U Hvězdy.“
„Přijdu. Hned jsem tam.“ slíbím.
„Objednej mi dvě deci červenýho.“
Zavěsím, stočím volant doprava, přejedu pár ulic, zaparkuju auto na rohu a rychlou chůzí jdu k restauraci.
Naštěstí to není žádný zahulený pajzl, ty nesnáším.
Je to docela dobrý podnik s docela vkusným vinným lístkem, kde objevíte i luxusnější kousky.
Vejdu dovnitř a hned vidím zářící Alex pár stolků od vchodu.
Pověsím si sako u dvěří, vrhnu se k ní a jsem zvědavá na toho jejího prince.
Začervená se, poodstoupí a řekne: „Katko, tohle je můj přítel.“
Nevěřím svým očím.
„Tati?!?“
*