9.9.2009
Proč lidé skrývají své emoce?
Proč se s nimi tají, proč se za ně stydí?
Emoce jsou přirozené, ale v dnešním světě téměř nepřípustné.
Je v nás zakódováno, že plakat je ponížení, pláč je symbolem slabosti.
Kdo tohle vymyslel?
Někdo k pláči nemá důvod.
Jiný ano, a přesto ho v sobě dusí, tutlá, nepustí na povrch.
Je to přece nevhodné. Je to potupa plakat v přítomnosti jiného člověka.
Tak, jak se smějeme a radujeme, měli bychom i smutnit a plakat.
Prožívat své emoce, své věškeré emoce, se vším všudy.
Když člověk v sobě něco dusí a je toho víc a víc, nepříjemný pocit vás sužuje a smutek se stupňuje, narůstá, graduje.
Pak, až je toho přespříliš, se to nedá vydržet a člověk zkrátka vybuchne.
Jedná nevyzpytatelně. Zkratuje.
Kdyby popustil uzdu svých emocí postupně, přiměřeně k problémům a klidně si poplakal, když to daná situace vyžaduje, bylo by to mnohem lepší.
Je zažité, že chlapi přece nepláčou.
Proč by nemohli? Kdo řek, že nesmí?
Možná právě proto odmítají podlehnout momentálním emocím, dusí to v sobě, a pak to špatně dopadá.
Mám ráda muže, kteří občas pláčou, nestydí se za své slzy, projev citové slabosti.
Naopak mě odpuzují ženy, co se za každou cenu brání svým emocím, jsou tvrdé a neústupné.
Podle mě nežijí.
Nemohou prožívat svůj život naplno, s radostí i smutkem.
Sama jsem se celý život před svými negativními emocemi schovávala.
Skrývala jsem je.
Od malička mi bylo vtloukáno do hlavy ať nebulím, ať toho už konečně nechám.
Bála jsem se projevovat emoce navenek.
Aby mi nenadali.
Utíkala jsem pryč a brečela jen, když jsem věděla, že mě nikdo neuvidí.
Že nikdo neuvidí ty potupné slzy.
Když jsem měla z něčeho (ale spíš z někoho) strach, když mi někdo (ale spíš mamka) vynadal, běžela jsem na záchod, zamčela se a brečela.
Jedině na záchodě jsem se mohla zamčít, jinde ne.
Dodávalo mi to pocit jistoty a ochrany.
Myslela jsem, že budu mít chvíli pokoj, ale bohužel ne.
Začalo se na mě řvát, proč bulím a ať z toho hajzlu vylezu.
Tiše jsem pak brečela pod peřinou.
Nebo venku.
Nemohla jsem za nikým běžet, schovat se mu do náruče a vyplakat se.
Nikdo takový nebyl.
A brečet se nesmí!
I dnes brečím potajmu.
Neřvu nahlas, jen tiše vzlykám, i když obrovsky trpím.
Když není nikdo na blízku, pak propuknu v hrozivý pláč, vybrečím se, dostanu to ze sebe, uleví se mi.
O tu úlevu přicházejí všichni ti, co se pláči brání.
Tak jak je normální úsměv, měly by být normální i slzy, i když jsou bolestivé.
Lidi se za své slzy stydí.
Svalují vinu na vítr, smítko v oku nebo zánět spojivek.
Zcela zbytečně...
Za nejkrásnější úsměv už bylo uděleno mnoho cen.
Za nejkrásnější pláč ani jediná.
Stanislav Komenda