9.11.2011
Námořnická modrá mi zatemnila mysl.
S nebeskou lehkostí jsem přejížděla konečky prstů po jeho svetru, co mi ležel na kolenou.
Vstřebávala jsem do sebe zbytky jeho vůně a on se mi ve vteřině objevil.
Zhmotnil se mi tady na sešlapaném koberci v legračním přítmí.
Vzpomínala jsem na minulý večer.
Potemnělé, jen lehce osvětlené ulice umírajícími halloween lampiony.
Já s opuchlými tvářemi a slzami stékajícími po krku.
Zalykající se hlas.
Neštěstí. Smutek. Zmatek.
Mišmaš tajemství v mé hlavě, co nepřipouští možnost rozřešení.
Nevěděla jsem, co si o sobě myslet.
O tom přecitlivělém nitru, které jedná zcela spontánně a v nejnevhodnější možný okamžik.
Nemohla jsem se na něj dívat a s každým jeho slovem mi srdce pukalo víc a víc a ze mě tekly potoky slz.
Duše se bránila, křičela a pěstmi bušila do okolí.
Řvala.
Prala se o život.
Už nesnese další podpásovku.
Srdce chladne, zuřivá vášeň opadá.
Listopad.
Nevím, co tělo čeká, každopádně se brání.
Možná se vzdává, dává ruce na kapotu a čeká, co se bude dít.
Překvapení?
Cirkusovýho klauna?
Červený nosy nemusím.
Kde je ta jiskra, co zažehne plamínek v srdci?
Nemáte někdo zapalovač?
Volám o pomoc.
Volám nouzové SOS.
Přijede můj záchranář na bílém koni?
Nechci se utopit v žalu.
Čekám na masáž srdce.
Čekám, kdy začne zběsile bít a náruživě tancovat, pískat si do rytmu, vesele mávat nad hlavou a rozhazovat třpytky všude kolem.
Čekám, kdy začne zběsile žít.
Dočkám se?