8.10.2010
Je fajn, že jsou ještě hezký dny.
Mluvím o počasí.
A dneska hezky bylo.
Nebyla zima, pofukoval mírnej teplej vánek, co třepetal jemnejma zežloutlejma listama bříz a slunko hřálo do zad.
Proto je škoda, když je člověk zavřenej doma.
Já jsem zavřená.
Zavřená v tý svý tmavý, zatuchlý kobce.
Nemám domácí vězení, já se tak týrám dobrovolně.
A nechápu se.
Štve mě, jaká někdy jsem.
Agresivní a cholerická.
Kvůli ničemu a kvůli všemu.
Nejvíc kvůli děckám.
Zasloužijou si to.
Vážně jo.
Ale mě to rozpálí doběla a tím i dokonale změní.
Někdy se málem nepoznávám, sama sebe se leknu, sama sebe se bojím a ptám se, proč jsem taková.
Jenže ono to nejde po dobrým.
A i kdyby šlo, už nechci.
Už to prostě nezvládám, takže nepoznám, kde končej hranice.
Nervy vypověděj službu.
Výpověď na hodinu.
Na minutu, vteřinu.
Pak se sama za sebe stydím.
Dneska byl zase jeden z náročnejch dnů.
Je to vlastně otázka každodenní.
Každej den okouší moje nervy pořádnou zkoušku a nikdy ji nezvládnu.
Štve mě to.
Štve a mrzí.
Vyjela jsem na děcka, pak ještě jednou, ještě, ještě, ještě.
Nebylo to bezdůvodný a oni si to sakra zasloužily, ale já zkrátka řvala a zakazovala, i když to nebylo potřeba.
Chtěla bych s nima mít lepší vztah.
Jsem ráda, že jsem si to uvědomila.
Když jsem viděla tu malou postavičku v červený bundě s čepicou s třásněma, Vašíka, jak se vzdaluje do pole, rozbrečela jsem se.
I teď brečím.
Protože to zkrátka bolí.