Miminko moje,

asi se divíš, že ti píšu.

To já trochu taky.

Ale já musím.

Aničce jsem taky psala.

Sice až po jejím narození, ale to proto, že jsem těch emocí byla tak plná, že to ze mě muselo ven.

Skrz písmenka je to nejlepší, protože černé na bílém zůstane.

Slova vyvanou.

Tomáškovi jsem nepsala, ale on měl zase privilegium prvorozeného.

Tobě píšu teď, protože mám tak trochu výčitky.

Z toho, že tě zanedbávám.

Že se ti dostatečně nevěnuju.

Že často ani nevím, v kolikátém týdnu vůbec zrovna jsem, natož abych zjišťovala, jak moc se tvůj vývoj zase zdokonalil.

Nemám čas odpočívat a těhotenství si užívat.

Poslední dny kopeš víc než dřív.

Nemáš už uvnitř dost místa a navíc jsi pořád obráceně, tak cvičím, aby ses otočil.

Vím, že jsi jedinečné stvoření, které si vybralo, že se narodí zrovna nám.

Že není tvoje vina, že jsi třetí v pořadí a že bych k tobě měla přistupovat se vší pozorností a péčí.

Užívat si tě, dokud jsi uvnitř, protože až vylezeš, bude to jiné.

Taky krásné, ale jinak.

Mrzí mě, že porod beru asi jen jako další milník, další čárku, kterou si můžu zaškrtnout.

Někdo to zažije jen jednou v životě, někdo ani to ne.

Nechci se rouhat a tvrdit, že je to přece normální.

Není.

Je to zázrak, ať si říká kdo chce, co chce.

Mrzí mě, že k tobě dostatečně nepromlouvám.

Že nemám žádnou fotku s břichem.

Že jsem často ve stresu a křičím místo toho, abych byla vyklidněná a věčně usměvavá maminka v rovnováze.

Že ti nedopřávám plnohodnotnou výživu plnou vitamínů a dokonce si sem tam dám svařák!

Že jsem často vyčerpaná, ale není mi umožněno odpočívat.

Že zvedám a tahám těžké věci, i když ostatní ženy nezvedají ani pytlík s moukou.

Určitě se ti to nelíbí a zlobíš se za to na mě.

Pak mi to dáváš najevo, což mě vždycky vrátí rozumem na zem.

Že tvého tátu moc nezajímáš a bere tě jen jako další v pořadí.

Třeba se to porodem změní, doufám v to!

A i kdyby ne, já tě budu milovat nejvíc na světě.

Stejně jako tvého brášku a sestřičku.

Mateřská láska se totiž nedělí, ta se násobí!

Není to odpůstek za moje hříchy vůči tobě.

Je to zpověď, abych tě ujistila o tom, že nad tím pořád přemýšlím a není mi to jedno.

Nechci ti teď slibovat, jak ti to všechno vynahradím, až budeš na světě, i když by to byla stokrát pravda.

Jde o to, že žiješ a vnímáš už teď.

Sice nejsi vidět, ale existuješ!

Věř mi, že ten krátký čas, co nám zbývá, se ti budu víc věnovat a myslet na tebe.

Děti už se naučily spát ve společném pokojíčku, postýlka v ložnici už na tebe čeká.

Oblečky mám vyprané a jsou celé natěšené, až se do nich nastrojíš.

Jsem připravená.

Ale nespěchej, prosím!

Máš ještě čas.

Zatím se v tom teplém a snad i pohodlném a bezpečném pokojíčku připrav na svůj velký den.

Přivítáme tě s otevřenou náručí plnou nekonečné lásky.

Lásky bezpodmínečné. 

Která nic neočekává, nic nevyžaduje, o nic neprosí.

Která prostě je!