6. 6. 2019
Ahoj babi (ta druhá),
včera jsi umřela, a přestože jsi pro mě neznamenala tolik jako druhá babička, měla jsem Tě ráda a nechci na Tebe zapomenout.
To proto jsem sepsáním následujících vzpomínek chtěla uctít Tvou památku, abych si Tě zpětně vybavila a nikdy nenechala doopravdy odejít.
Byla jsi nemocná.
Dlouho a dost.
Přišla jsi několikrát o vlasy a chemo Ti ničilo tělo.
Bylo Ti špatně a žíly jsi měla rozpíchané víc jak kdejaký feťák, takže sestřičky často marně hledaly místo vhodné ke vpichu.
Byla jsi samá modřina, ale nikdy sis nestěžovala.
Ani jednou jsem nezažila, že bys využívala nemoci k fňukání nebo naříkání.
I když Ti nebylo dobře, tak ses usmívala a "do stovky tady budem a pak to zase nějak půjde", to bylo Tvoje motto.
Poslední týdny, když už se o Tebe starala mamka, jsi už jenom ležela a postupně chřadla před očima.
Tím, že jsme Tě viděli jednou za dva týdny, jsme Tvé odcházení vnímali víc než ti, kteří Tě viděli každý den.
Bylo bolestné to sledovat a vždycky jsem nevěděla, kam s očima, co říct, nervózně jsem se smála a dělala jakoby nic.
Kdybych dala najevo svoje obavy a starost o Tebe, věděla bys, že je to s Tebou vážné.
I když jsi to jistě tušila, ale já Ti to nechtěla svým chováním připomínat ještě víc.
Tváře jsi měla propadlé, koukaly na mě jen Tvoje oči, které jakoby vystupovaly z obličeje a staly se jeho dominantou.
Paže jsi měla hubeňoučké jako děvčátko a pyžamo na Tobě plandalo.
Břicho plné nádorů jsi naopak měla nezvykle velké a nepoměrně ke zbytku těla nafouknuté.
Nebylo se čemu divit, když jsi za celý den snědla třeba jen talíř polévky, později čtvrtku krajíčku chleba "na vojáky".
To však bylo v posledních měsících Tvého života.
Vzpomínám však na okamžiky, které jsme spolu prožily a věci, které se mi vybaví, když si Tě představím.
Byla jsi přísná a někdy Ti chyběla empatie, ale taky jsi ten život neměla jednoduchej.
Ve staré polorozpadlé chaloupce, co ani nebyla Tvoje, jsi nosila vodu od pumpy, starala se o nemohoucího manžela a měla jen kadibudku.
Spávali jsme u Tebe s bráchou na rozkládacím gauči a před spaním jsi nám říkala "dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc".
Já to po Tobě převzala a teď to říkám Tomáškovi i Aničce.
Chodili jsme do cukrárny na pruhovaný pohár z čokolády a šlehačky a jela jsi s námi autobusem na koupaliště až do Jaroměřic, přestože jsi sama neplavala.
Nádobí jsme umývali na starém kredenci se dvěma lavory, vařili na malé plynové bombě a topili kamínkama na uhlí.
V kuchyni jsi měla žárovku, co vydávala světlo, co víc kazilo oči než aby svítilo.
Psávala jsi nám dopisy od Mikuláše a nezapomněla jsi je opálit ani začernit od uhlí.
Říkala jsi "pakuj", "pytliku bramborovej a taky "smekne se ti noha", když jsme šli místo po chodníku po obrubníku.
Pila jsi turka, ale pokaždé jsi chtěla jen "hruškovou vodu", každý to už znal nazpaměť, přesto jsi to nikdy nezapomněla připomenout.
Dělala jsi malinkaté krůčky a přitom jsi chodila hrozně rychle, takže jsi byla hned zadýchaná.
Tašku s nákupem sis dávala přes zápěstí, když sis vyndávala nebo uklízela peněženku.
Nechala ses ode mě namalovat dětskýma šminkama a potom ses cítila jako ze salonu krásy.
Když jsem Ti později obarvila vlasy a namalovala skutečnými líčidly, připadala sis jako po proměně, všem ses chlubila a nakrucovala se.
Byla jsi nepořádná a shromažďovala jsi různé harampádí.
Sbírala jsi panenky, což bylo možná trošku děsivé, ale taky originální.
Pořád jsi pletla.
Hlavně ponožky a čepice, a zásobovala jsi nás jimi ve všech možných barvách.
Chodila jsi na autobus se šíleným předstihem, na zastávku jsi šla třeba pětačtyřicet minut předem a všechny jsi tím štvala.
Hlavně mě a bráchu, protože jsme museli jít s Tebou a nechtělo se nám stát na místě tak dlouho.
Když jsi lhala, tak jsi koktala, takže ses pokaždé prozradila, a když ses hádala, tak jsi ječela až hrůza.
Když jste byly s mamkou pospolu, vždycky byl oheň na střeše, ale měly jste se rády, to vím.
Nedokázala jsi ušetřit a všechny peníze jsi hned utratila.
Ne však za sebe, to bylo zbytečné, ale za ostatní.
Když sis oblíbila kaki nebo nashi, kupovala jsi to potom snad po kilech.
Ostatní Tvé dobroty a rozdavačnosti často zneužívali a přátelili se s Tebou jen kvůli té naivitě.
Ráda jsi obdarovávala druhé a stále jsi měla na očích růžové brýle.
Pravdu jsi nechtěla vidět.
Poznala jsi ji snad až tehdy, když Ti na pohřeb nikdo nepřišel.
Ale to už bylo pozdě.
Vzpomínám na Tebe a mrzí mě, že už nejsi.
Může mě uklidnit snad jen fakt, že jsi téměř netrpěla.
Díkybohu.