5.7.2010
Rozbrečet se v přeplněném supermarketu?
Stává se ledacos.
U mě, podotýkám.
No jo, stojím ve frontě u pokladen, po tvářích se mi koulí slzy a nemůžu to zastavit.
Zatímco mi prodavačka vrací za šampón a rohlíky, šmudlám to slano po obličeji.
Proč? (asi bych to měla vysvětlit)
Prostě děsně roztomilé dítě předškolního věku (podotýkám, že pro mě je roztomilé každé do deseti let, mužského pohlaví).
Byl to kluk.
Viděla jsem ho podruhé, v tom samém obchodě, i dnes mi ho bylo líto, ale o mnoho víc.
K věci.
Šel se svou babičkou (domnívám se, že babičkou) uličkou kolem mléčných produktů.
S babičkou poměrně zanedbaného vzhledu, s prošedivělým rozcuchaným mikádem, vytahanými tepláky z výprodeje a odpudivě zamračeným obličejem.
Každé dítě má rádo sladké a hračky, každé dítě zlobí.
Tohle nezlobilo, podotýkám.
Jen chtělo čokoládový pudink se šlehačkou za 3.50,-Kč.
"Do prdele, to tady budeme jezdit hodinu po obchodu? Musíš to mít?"
Už to mě zarazilo a přála jsem si to dítě pochovat a koupit mu třeba deset pudinků.
U pokladny se dítko nevinně zeptalo: "Vystačí to?" (myslelo tím peníze na nákup).
Podívala jsem se do koše, kde bylo mléko, mouka, chleba, ten prokletý pudink a sojový suk.
"Jestli ne, tak ti jednu fláknu! Tě zmlátím, žes to neviděl!"
A já začala brečet.
"Vystačí nebo nevystačí." odpovědělo dítko klidně.
Bylo mi líto, že je na to nejspíš zvyklé.
Nákup stál nakonec 75,-Kč a ona platila stovkou, takže si mohla oddychnout, že ji levný škrobový pudink z dovozu nezruinoval.
"Vystačilo?" zeptal se ten klučina nevinně.
Bába neodpověděla, jen dál brblala v tom smyslu, že to mít nemusí a příště ať s ničím takovým nepočítá.
Tak moc mi ho bylo líto.
Nejradši bych ho vzala domů, ochraňovala ho, udělala mu něco dobrého a hrála si s ním.
Přemýšlela jsem, že takhle nejspíš prožívá každý den, bere to jako standart a nic hezkého nezná.
K obědu dostane jalové brambory a pohlavek, odpoledne žádná dobrota nebo výlet, ale nadávky a facky.
Ráda bych o něj pečovala.
A nejen o něj.
O jiné děti.
Týrané, nešťastné a ztrápené.
I když si to neuvědomují.
Myslí si, že tohle je láska.
Koupila bych mu brumíka a lipánka a pudinků kolik by chtěl.
A hrála bych si s ním a k večeři mu udělala barevné chleby ve tvaru loděk nebo postaviček.
Takových nemilovaných dětí jsou mraky.
Jen je neznáme.
Jen to nevidíme.
Teprve až poznáme, uvidíme a pochopíme.
Je to sviňárna, to vám povim..