5.6.2010
Deset stupňů nad nulou, pruhované svetry, praskající krby a zázvorové čaje..
Začátek října?
Červen.
Kde jsou jahodové dřeně a jogurtové zmrzliny, které jsme pojídali po litrech?
V nedohlednu.
Kde jsou spálená ramena, sluncem vybělené vlasy a červeň rostoucí na stromech a záhoncích?
V daleké minulosti.
Léto nebude.
Léto není.
JARO - PODZIM - ZIMA.
Opalovací přípravky zarovnejte hluboko do skříně, pořiďte si zásobu malířských pomůcek a vyrábějte draky.
Co jiného vám na to mám říct? ..
Ale včera to šlo.
Bylo docela pěkně.
I slunko vylezlo.
Nehledě na to, že jsem celý odpoledne seděla doma a pročítala nabídky práce.
Je to mizérie.
Ale pak jsem šla na chvilku ven.
Bylo to k večeru, takové pozdní odpoledne.
Slunce již nepálilo, jen příjemně hřálo a prosvětlovalo okolí.
Lehla jsem si na lavičku a zapomněla a okolní svět.
Zkrátka ho nevnímala.
Obloha bez mráčků, nade mnou mávaly břízy svými zelenými chapadly a drobné lístečky vydávaly uklidňující melodii šumění.
Nevnímala jsem nic vpravo nebo vlevo, u noh nebo za hlavou.
Ležela jsem na zádech na poněkud ztrouchnivělé lavičce, podepřené dvěma starými špalky a vnímala jsem svět nade mnou.
Občas se mi zdálo, že létám.
Že se moje tělo zvedlo z tvrdé podložky a je unášeno ve víru tance zeleně nad mou hlavou, dál do modrého neznáma.
Z toho všeho se mi zamotala hlava a to všechno ztrácelo realitu.
Možná jsem si to přála, odplout někam.
Odletět.
Do zapomnění.
Do konečnýho klidu.
Nevím.
Uvidíme..