4.3.2011
Slunko prosvětlovalo ulice, v zimní bundě jsem se potila, vlasy mi létaly kolem hlavy a intenzivně jsem na něj myslela.
Nevim proč.
Nevim proč mi tak najednou vlezl na mysl a do mozku, když se mi s úspěchem dařilo na něj zapomenout, city výrazně rychle opadávaly a slzy vysychaly.
Každopádně jsem na něj v koutku hlavy myslela.
O to víc mě překvapilo, když jsem ho doopravdy uviděla.
Ne ve svejch představách nebo snech, ale tady na zemi, živýho a skutečnýho.
Teď.
Po tak dlouhý době.
Půl roku?
Cca.
Šel tím svým typicky pomalým rozvážným, přesto rázným krokem, jeho mikina, stejný kalhoty.
Vůbec se nezměnil.
Vzhledem.
Srdce mi tlouklo, jako by mi mělo vyskočit z těla.
S očima nevěřícně vytřeštěnýma, s rukou na puse jsem na něj civěla a tiše brala jméno Boží nadarmo.
Když jsem si ho přála potkat, schovával se přede mnou, a když na to nejsem připravená, zjeví se.
Šla jsem dál a nespouštěla ho z očí.
Byla bych schopná vrazit do kandelábru, kdyby tam byl.
Nevnímala jsem okolí a moje oči byly upřený jen jedním směrem.
Tím jeho.
Všiml si mě, viděl mě.
Sklopil hlavu (možná přemýšlel), ještě jednou se na mě podíval, nerozhodně přešlápl, přešel silnici a zamířil za mnou.
Srdce mi tlouklo jako o život.
Šlo o život!
"Ahoj." řekl, když došel až ke mně.
"Jak se máš?" pokračoval, když jsem mlčela.
Bojím se očních kontaktů.
Je to zkouška výdrže a na ně jsem příliš slabá a plachá.
Koukala jsem se na něj zpříma, sebevědomě, trochu vyčítavě, dotčeně a odtažitě.
Byla jsem odtažitá.
Ještě abych nebyla.
"Proč bych ti to měla říkat?"
"Tak nic.." pokrčil rameny a hodlal odejít.
Pohrdavě jsem zvedla levej koutek u rtu.
Vzdá to?
Nestojím mu za to, aby o mě bojoval?
Teď, když došel až sem, přímo přede mě?
Zírám.
Každopádně obdivuju jeho odvahu.
Já bych jen čuměla a pak se na místě složila.
Otočil se a odcházel.
"Počkej..!" vyhrkla jsem z ničeho nic.
Samo se mi to vydralo z hrdla.
Nemohla jsem dopustit, aby zase odešel.
Aby mi znovu zmizel.
Přestože jsem k němu city poztrácela a nevim, kde a jak je posbírat.
Chtěl to tak.
Poslechla jsem ho.
Pomohl mi zapomenout a zmizel z mýho srdce.
Z mý duše, z mý hlavy, ve který jsem si ho promítala noc co noc.
Vyšuměl.
City necity, je pryč.
Teď se vrátil.
Cizí člověk.
Kdo je to?
Kdo je kdo?
A kdo jsem já?
Strašidelně komický strašpytel.
Otočil se na mě a koukal vlažnýma očima.
Ne unuděnýma nebo ztrápenýma.
Trpělivýma, a čekal co bude dál.
Polkla jsem, těkala očima a nevěděla, co říct, co udělat.
Ještě před chvílí jsem ho přeměřovala téměř zlostnýma očima a pevně svírala čelisti, teď jsem roztála.
Byla jsem to zase já a byl to zase on.
Prudce jsem ho objala.
Vrhla jsem se mu kolem krku.
Nečekal to.
Ani já ne.
Ani ve snu by mě to nenapadlo.
První kroky nedělám.
To nejsem já.
To jsou zbrklý výlevy emocí a poblouzněný srdce.
Mozek dostal chybnou instruktáž.
"Tak moc jsi mi chyběl, tak strašně jsi mi chyběl."
Tiskla jsem ho k sobě, mačkala.
Hladila jsem ho po vlasech a zevnitř svýho těla slyšela strašidelně hlasitý bubnování vnitřních orgánů a pulzující krev.
Musel to slyšet.
Musel to cítit.
Naše krky na sebe nalepený.
Voněl.
Málem jsem se zbláznila štěstím, když jsem ucítila, jak mě pevně sevřel a jeho ruce mě hladily po zádech.
Do očí se mi nalily slzy, ale snažila jsem se je zamáčknout.
Musela jsem.
Musím být silná, sakra.
Neodolala jsem.
Moje tělo neodolalo.
Teď tu byl a teď jsem po něm toužila.
Nestalo se to.
Zase.
Omluva za zklamání.
Nestane se to.
Nikdy.
Nesním o tom.
Dejte mi volno.
Dejte mi svátek k přemýšlení.
Ave, Caesar, jak říká (on).
........
(Anonym, 17. 3. 2011 17:06)