4.12.2010
Položila jsem se do toho bílýho čehosi a nechala na sebe pouštět horkou vodu.
Fakt horkou.
Koukala jsem se vzhůru a prohlížela si barevný žínky nade mnou.
Bublinky vody mě legračně lechtaly ve vlasech, pěna mi šuměla v uších.
Konfety ve tvaru lastur zbarvily vodu domodra.
Zadržela jsem dech a potopila se.
Neměla jsem ani půl hlavy pod vodou, ale připadalo mi to, jako bych se topila.
V uších mi hučelo a srdce strašidelně hlasitě tlouklo.
Zdálo se mi, jako by někdo v prvním patře nad koupelnou dupal po podlaze nebo za zdí projížděl rychlík.
Vynořila jsem se, zuřivě popadala dech a snažila se vymanit z pralesu vlastních vlasů, co se mi motaly po obličeji.
V nose mi štípalo.
Přesně tak, jako když si na jaře ustelu pod břízou a pyl na sebe nechám spadávat.
Zavřela jsem oči, otřela si tváře od pěny a zběsile oddychovala.
Přemejšlela jsem.
Potřebovala jsem přemejšlet.
Jinak bych tak nebláznila.
Konfety. Rychlík. Dupot v obýváku. Prales z vlastních vlasů.
Láska. Zmatek. Láska. Zmatek.
Zmatek. Láska.
Přátelství. Zrada. Hra.
Láska. Zmatek.
A podělaný city.
Bye.