Ahoj babi,

dlouho jsem se neozvala.

Vím to a mrzí mě to.

Není pro to omluva.

Před dvěma týdny jsem Ti koupila knížku, ale teprve dnes jsem do ní poprvé napsala.

Není to divné, kupovat věc člověku, který už nežije?

Pro někoho to může být absurdní, nepochopitelné, kdosi si může myslet něco o vyhazování peněz, ale pro mě to má jednu významnou hodnotu.

Uklidňující.

Slova, která jsou napsaná totiž nikdo a nic nevymaže, a o to jde.

Je to, babi, knížka, kterou dávají své vnučky svým babičkám.

Kluci totiž tak citliví jako my, holky, nejsou, jinak by existovala i verze pro vnuky.

I když už nejsi, koupila jsem ji Tobě a tak trochu i mně, abych si do ní zapsala ty jedinečné momenty, které si s Tebou spojuju a díky kterým tě budu udržovat stále tak trochu naživu.

Myšlenky a vzpomínky, ať chceme nebo ne, jednou zapadnou v zaneprázdněné mysli, časem se vytratí z hlavy.

Jde o unikátní sbírku vyznání, vzpomínek, maličkostí a prchlivých vzpomínek i na ty nejmenší detaily, které normální člověk ani nevidí nebo nechce vidět, ale já je vidět chci.

A chci je vyzvednout.

A chci si je pamatovat.

Až tu knížku vyplním, budu si jí čas od času listovat a znovu si Tě připomínat.

Že Tě to dojímá?

Máš pravdu, mě taky.

Neumím vyznávat city, neumím objímat, ale tato knížka to udělá za mě. 

I když to bude už jen jedno velké objetí tam nahoru.

Já vím, že to víš. 

Že všechno víš.

A to mě uklidňuje. 

Když si ještě byla, nic Tě netrápilo a já jen náhodou pomyslela na to, že jednou nebudeš, rázně jsem tu myšlenku odmítala s tím, že to prostě není možný.

Že se to nestane.

Že bych to nepřežila.

Myslela jsem si snad, že jsi nesmrtelná?

Někde v hloubi duše jsem věděla, jak to skončí, ale nechtěla jsem na to myslet.

Žiju teď a tady, nezajímá mě, co bude.

Chtěla jsem žít ty bezstarostné dětské dny stále znovu a napořád.

Ty nejsi a já žiju.

Co jiného mi zbývá?

Jsem odkázaná bojovat sama za sebe.

Být připravená bojovat za život.

Vzdorovat osudu.

Anebo ho přijmout.

Není to jednoduché.

Bez Tebe.

Ale musím se o to snažit.

Tomášek půjde po prázdninách do předškolní třídy a Anička dělá velké pokroky.

Jsou to šťastné děti.

Je mi nesmírně líto, že se z nich nemůžeš radovat spolu se mnou.

Vím, že se na nás díváš.

Cítím to.

Na to, jak žijeme, co prožíváme, čím se trápíme.

Jestlipak na Tebe myslí i někdo jiný?

Krom dědy, samozřejmě.

Nevím a nedovedu na to odpovědět.

Ale můžeš si být jistá, že já na Tebe myslím pořád.

A nikdy nepřestanu.

P.S. : A dneska zase po ulici voněly oplatky!