3.9.2009
Je po jedenácté večer.
Ležím.
Polštář smáčený slzami.
Bolí mě hlava, není mi moc dobře.
Skrz polštář slyším dunivé ozvěny mého srdce.
Bije na poplach.
Hodně rychle.
Občas mi přijde jako by zrychlilo nebo naopak ustálo, tlouklo míň nebo zapomnělo bít.
Tak mě napadlo, jestli ho to třeba někdy nepřestane bavit a nedá si stávku.
Vodchod.
Řekne si: "Hele, mě už to nebaví. Bí(ý)t tady pro jednoho ztroskotance, ta bolest se už nedá vydržet.."
Jo, bolest..
Je tady stále.
Every day.
Bylo jí už hodně, ale vím, že ještě bude.
A to srdce to může přestat bavit.
Prostě time out.
Ne pro RAUCH Ice Tea, ale pro život.
Tolik bolesti, co už to moje srdce muselo vydržet.
Tolik trápení a psychického vyčerpání.
Nemyslím na nervy.
Nějaký ne příliš vzhledný vlásečnice, jejichž porucha může znamenat nespavost nebo tik v levém oku.
Myslím na srdce.
Orgán lásky a celkovýho citovýho vnímání.
Srdce vnímá všechno.
A každá zlá rána ho bolestivě bodne.
Moje musí být rozervaný, rozdrásaný na miliony kousíčků.
Na cimprcampr.
Ale drží.
Ještě pořád drží.
Snad to všechno vydrží..