3.8.2009
Včera zase pecka den..
Vážně :(
Nevím, proč jsem poslední dobou tak špatná.
Nevím z čeho, nevím co za to může.
Taky mě delší dobu mrzelo, že to není mezi mnou a Ondrou takový, jaký to bývalo.
Já jsem zvyklá na zklamání a všelicos chápu, ale mrzelo mě to.
Bolelo mě to.
Jako by si mě nevážil, nevšímal, jako bych mu byla ukradená.
Kdybych mu to jen tak řekla, vymlouval by mi to a to já nechtěla.
Nejlíp se pocity vyjádří jinak.
Básničkou, písničkou.
Tak jde poznat, že tomu člověku na těch pocitech hodně záleží a že je chce nějak ventilovat.
Nechtěla jsem, aby to pokračovalo tak, jak už to špatně začlo.
Ztrácela jsem ho a bála se, že ho ztratím úplně.
Že kamarádství se mnou bude držet jen z jakýhosi zvyku, aby se neřeklo.
Tak jsem mu napsala básničku.
Ale i když jsem mu ji chtěla poslat, myslela jsem si, že mu to bude jedno, že nepochopí, jak to bylo myšleno a cítěno.
Že se to zase pár hezkejma slovama smaže.
Když jsem mu ji posílala, brečela jsem.
Nechtěla jsem ho ranit, ale musela jsem mu to poslat.
On musel vědět, co cítím.
Byl tak veselej, chtěl si ji přečíst, ještě mě mile uklidňoval, ať nepláču.
Nevěděl proč, nevěděl, co je to za básničku, že je smutná a že je pro něj..
Plakali jsme oba..
Hodně jsme plakali.
Nečekala jsem to. Tuhle jeho reakci.
Byl z toho špatnej a hodně smutnej. Na dně. A bolelo ho srdce.
Mrzelo mě to všechno.
Nejen to, že ta jedna básnička zavinila pláč a smutek nás obou, ale i to, proč to všechno začalo, proč jsem vůbec byla donucena nějakou smutnou básničku o ztraceném přátelství napsat.
Taky mi připadalo, jako by mě Ondra trošku napadal, že všechna ta moje slova nejsou pravda.
Ale já je nemůžu smazat, vzít zpátky, musela jsem se vzepřít a říct, co mi vadí, co se mi nelíbí, co mě mrzí a bolí.
Nečekala jsem, že to vezme tak špatně.
Možná jsem ještě myslela, že se omluví a bude to chtít nějak okecat, milejma řečma odsunout do zapomnění, do míst, kde si na to nikdo ani nevzpomene.
Ale vůbec jsem nečekala, že bude plakat. A tak hodně.
Ale aspoň vím, že ho to mrzí. A bolí. Že si možná něco uvědomil.
Vědomě by mi snad neublížil, ale to, že něco není v pořádku, si asi neuvědomoval.
Nenapadlo ho, že je něco špatně, že je někde chyba, tak moc na to a na mě nemyslel..
Jsem poslední dobou celá nesvá.
Špatná, smutná, nervózní, nešťastná, bez radosti, bez života.
A nevím z čeho.
Nevím, čím to je.
Nevím, kde je chyba, co je za problém.
Je asi někde hluboko ve mně, v nitru a nemůže vyjít na povrch.
Kdyby se to podařilo, asi by se mi hodně ulevilo.
Mrzí mě, když jsem na ostatní zbytečně škaredá, nepříjemná a nehýřím humorem.
I když mi někdo řekne, že to chápe, nemůže mě to uklidnit.
A když to někdo nepochopí, rozumím mu a nebudu se na něj zlobit a hystericky řvát, že mě nemá nikdo rád..