3.6.2010
Ach Bože můj, Bože můj, Bože můj, proč?
Bolí to.
Hodně moc.
Ne, že bych nebyla zvyklá na zklamání a podrazy.
Naopak.
Ale tohle mi podkoplo nohy.
Doslova.
Bez varování skolilo k zemi.
Padla jsem na kolena do půl metru bahna a mazlavého prachu.
Ztratila jsem jistotu toho, co jsem považovala za samozřejmé a věčné.
To je příklad toho, že ničím a nikým si nemůžete být v životě jisti.
Ale byl to slib.
Ne planý.
Ne vypuštěný z huby na půl.
Opravdový.
Tak opravdový, že jsem mu věřila víc, než tomu, že je tráva zelená.
Tak opravdový, protože byl od opravdového člověka.
O to víc to bolí.
A že mi to trhá srdce.
Nechcu vyhrožovat sebevražednými úmysly ani sebedestruktivními plány.
Nechcu nikoho dalšího za mnou utápět v depresivních větách, chmurech a myšlenkách.
Možná i výčitkách.
Ale určitě vzpomínkách a marných nových pokusech.
Od toho jsem tu já.
Přenechejte tu roli mně.
Vy se vžijte do rolí kladných, neposkvrněných, věčně šťastných hrdinů bez známky zármutku.
Přeju si to.
Přeju to i vám.
Já nejsem na nic jiného zvyklá.
A nebojte se, usmívám se.
Nic jiného totiž dělat nelze.
Slz už bylo dost.
Saténová opona s rudými střapci se zavírá.
Tak to je konec, pánové a dámy.
P.S.: Možná se divíte, proč neustále mluvím v hádankách a rozsáhlých popisech, prakticky neuvádím žádná jména a nevybalím fakta na plnou hubu.
Proč?
Protože to je mnohem, mnohem těžší..
Pohrávat si jen tak se jmény hrdinů, které obsadily hlavní role ve hře vašeho života, podívat se pravdě do očí a vidět ji na bílém papíře vážně napsanou.
Tak vážně a nesmazatelně, tak moc z toho listu křičí, až to budí děs..