3.10.2010
Koukám se na sebe do zrcadla.
Koukám se na sebe skrz zrcadlo.
Nevidím tam sebe.
Vidím křehkou trosku, která hledí nepřirozeně velkejma očima a v okolním šeru vypadá její kůže nebezpečně bledě.
Nejsem to já.
Oči jsou jenom prázdný schránky bez života, pustý a totálně tupý, orámovaný černou skořápkou.
Kdyby tam ta skořápka nebyla, úplně by vymizely a vypadala bych jak hrůzostrašnej Mozkomor.
I tak jsem si připadala.
Bez špetky šťastnýho cinkotu a hřejivýho paprsku na duši.
Sice z nikoho úmyslně nevysávám radostný pocity a nelítám v temným hábitu, ale efekt je stejnej.
Koukala jsem se na ty divně prázdný oči obalený v tmavý slupce a začaly mi vlhnout.
Svět kolem sebe jsem viděla v podivnejch rozmazanejch odstínech.
Vnímám jen tu prázdnotu a slzy apaticky skapávající z řas..