31.1.2012
Stáli jsme naproti sobě a naše oči se hledaly.
Z těch jeho prýštila touha, radost, očekávání.
Moje mluvily o nejistotě a zábranách.
Naše paže vylétly k nebesům a objaly se.
Hladily se po zádech.
Jeho krk jsem měla tak blízko, měla jsem sto chutí mu do ucha šeptat a šeptat a šeptat.
A šeptat.
A líbat.
S nebeskou lehkostí mě k sobě tiskl.
Něžně, ale pevně.
Já měla pocit, že se neztratím.
Že je to on, ke komu patřím.
Útočiště, azyl.
Ochraňoval mě.
Bezpečí.
Naše srdce se spojily.
Tloukly ve stejném rytmu.
Vodily se za ručičku.
Tančily po hrudi.
V jeho očích jsem viděla jiskru.
V jeho očích jsem viděla tak hrozně moc.
Něhu.
A naději taky.
Naději, že to zase bude dobrý.
Držel mě za ruku.
Křehce, aby mi neublížil, ale natolik pevně, abych mu neutekla.
Naše duše si byly blízké.
Stmelily se v jednu.
Prolnuly do jednoho velkého příběhu o emocích.
A já cítila, že nechci, aby ta pohádka někdy skončila.