30.1.2012
Bylo jaro.
Já v mikině, on v tmavomodrém roláku.
Slunce slabě prosvítalo skrz prázdné větve.
Země se probouzela, vzduch voněl hlínou a trávou deroucí se na povrch.
Chladný vánek nás šimral na tváři.
Ani jeden jsme nevěděli, co chceme nebo jak to dopadne.
Cítila jsem z něj rozpaky a nesmělost.
Lichotilo mi to.
Choval se ke mně jako k andělovi.
Nechtěl mi polámat křídla.
Jako k motýlovi.
Nechtěl mě zbavit vzácné perletě.
Cítila jsem úctu, pozornost a snahu.
A když jsem ho poprvé políbila, cítila jsem, jak mu chce srdce vyskočit z hrudi, i když jsem byla půl metru od něj.
Tak moc velké bylo to okouzlení.
Slunce zapadalo, ale hřála nás ta jiskra, co byla uvnitř.
Měla nás varovat, "bacha, teď přijde láska!".
Nevarovala.
Nechala nás se v tom vymáchat.
Co sis navařil, to si sněz.
Stáli jsme tam dál, krajinu pohlcovalo šero, ale nám se nechtělo pryč.
Pryč od sebe.
Držel mě svýma velkýma rukama se rtama na mým uchu.
Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo, i když jsem se toho, co má následovat, bála.
Je jaro.
Já v tričku, on bez něj.
Nazí.
Lásku není kam ukrýt.
Do čeho zabalit.
Musela odejít.
Po svejch.
S ranečkem a buchtama.
O dům dál.
Slunce slabě prosvítalo skrz prázdné větve.
Země zmrzlá, srdce uhašené.
Duše studená, čeká na zahřátí.
Grog nepomáhá.
Ani jeden jsme nevěděli, co chceme nebo jak to dopadne.
Nevýhoda neznámého.
Hráli jsme vabank.
Hazard se vymstil.
Ruletě nefandím.