3.3.2012
První pohled do očí.
Nesmělý.
Opatrný.
Plný obav.
Břicho sevřené.
Dušička malá.
Těkání očima z červených nehtů k jeho pohledu a zpátky.
Konverzace "jakobynic" o počasí.
O chřipce.
O továrně.
My oba jsme věděli, že to přijde, jen jsme ten okamžik oddalovali.
Dál a dál.
Sami jsme se hnali do kouta.
Cítila jsem odhodlání a sílu.
Teď už mě nic nepřeválcuje.
Schovávala jsem se za sebevědomí.
Falešné.
Pak se mě dotknul.
Bříškem prstu mi přejel po ruce.
Kopla mě elektřina nebo mi vybouchlo srdce?
Sopečná erupce?
Co to dělá?
Srdce mi poskočilo a já na něj zírala.
Pohled, co říká "vysvětli to".
Vysvětlil.
Hladil mě po noze.
Hladil mě po tváři.
Po vlasech.
Líbal mě.
A já brečela.
Svět se mi zbořil jak domeček z karet.
Kamennou masku jsem odhodila opodál.
Byla jsem takhle malá.
Maličká.
Slzy mi padaly z očí.
Nestékaly mi po tvářích.
Padaly z řas.
Jedna za druhou.
Děsivá průtrž mračen.
Slunce v nedohlednu.
Slané stopy na kalhotách, mikině, krku.
Mém i tom jeho.
Slíbával mi slzy z tváří.
U srdce mě bolelo.
Bodalo a pálilo.
Mínilo se zbláznit.
Mozek dávno nebyl.
Utekl mi z těla.
Já se řídila tělem, ne rozumem.
Oba nešťastní.
Oba od slz.
Křečovité držení za ruce.
Drtivé objetí, hra na schovávanou.
K němu.
Pod bundu.
Silné paže, co říkají "nepustím tě".
"Nikomu tě nedám. Jsi moje, moje."
Milování na zadním sedadle.
Slzy padaly na jeho nahá ramena.
Na jeho nahou hruď.
Jeho vyplašený pohled "co se stalo?".
Asi jsem udělala hroznou blbost.
Schovala jsem se mu pod rameno a vzlykala.
Hladil mě po vlasech.
Hladil mě po nahých zádech.
Tiskl mě k sobě.
Všechno se vrátilo.
Všechno.
Všecičko.
Bála jsem se, že jsem udělala něco, co už nepůjde vrátit.
Že si bude myslet, že je zase ruka v rukávě.
Není.
A nebude.
Nervózně jsme kouřili a stále se k sobě tiskli.
Věděli jsme, že nemůžeme být spolu.
Že je to tak lepší, i když to teď bolí.
Hrozně bolí.
Srdce roztrhané, zklamané, zlomené, na kusy.
Mé i to jeho.
I can´t live with or without you.