3.2.2012
Leželi jsme vedle sebe.
Chtěl se se mnou milovat.
Slzy mě prozradily.
Odtáhl se.
Leželi jsme vedle sebe.
Koukali se na sebe a naše oči křičely.
Řvaly.
Naše duše se praly.
Bojovala jsem, co to dá.
Výkopy stranou, otočka a zákeřná přepadovka nepřítele.
Žádný Jackie Chan.
Jsem nemotorný slon v porcelánu.
A proto umírám.
Lehko na cvičišti, těžko na bojišti.
I am.
S bolákama v břiše a krvavou pusou.
Břicho se mi svíralo jako kdyby se mi měly vnitřnosti smíchat dohromady a rozdrtit na padrť.
Tiše jsem vzlykala.
Dlaní jsem si zakrývala pusu, abych pláčem a citovými výlevy neděsila okolí.
Třesoucí ruku jsem si držela na prsou.
Chtěla jsem tu bolest zamáčknout zpět.
Bála jsem se, že mi srdce vyskočí z těla.
Tak moc vyvádělo.
Že vyskočí, vezme nohy na ramena a uteče.
Ani se neohlédne.
A vyplázne na mě jazyk nebo vztyčí prostředník.
Uteče přede mnou.
Neznámo kam.
K někomu, kde mu bude líp.
Hezky.
K někomu, kdo ho nebude provokovat nenadálými turbulencemi.
Bezpečnostní pásy zpřetrhané.
Facka nefacka.
Bála jsem se, že mi odejde a já upadnu do věčné apatie bez citu.
Jen sem tam slza líně steče po spánku.
Na počátku silná, postupně slábnoucí.
Necítila jsem končetiny, natož hlavu.
Vnímala jsem krev divoce pulzující po těle.
Chtěla jsem vykrvácet.
Chtěla jsem vyprahnout.
Odletět.
Astrálně odcestovat a z výšky koukat na své bezvládné tělo.
Loutka bez provázků.
Krabatila jsem čelo, polykala jsem slzy, škleb.
Vrásky nevrásky.
Neschopna popadnout dech.
Polštář promáčený.
Loučil se se mnou.
A já se loučila s ním.
Záchranná brzda.
Cigareta SOS.
Mráz prostupující tělem.
Otevřené okno, vanilkové aroma, tma.
Plamínek svíčky na stole, co mě měl rozehřát.
Marně.
Mám popadnout druhý dech?
Nebo stopadesátýosmý?
Ten spíš.
Nadechuji se.
Popadám.