3. 4. 2021
Ahoj babi,
dnes je to přesně měsíc, co se mi znovu změnil život.
Vím, že to víš, protože nade mnou bdíš, píšu to jenom pro formu.
Je to jenom měsíc a mně se přitom zdá, že je to snad půl roku.
Ani se neotočím a týden je pryč.
Měla bys ze mě radost.
Aspoň doufám.
Ze mě a mých dětí.
Musí Tě hrozně mrzet, že si jich nemůžeš užívat, rozmazlovat je a zahrnovat svou bezbřehou láskou.
Mě to mrzí taky.
Ale stokrát víc.
Taky jsi měla tři děti.
To, že jsi o dvě z nich přišla, bylo tak kruté, že jsme se o tom my dvě nikdy nebavily, a já o tom věděla jen z doslechu.
O to víc si cením toho, že jsi nezahořkla, nevzdala život a dál rozdávala svou lásku všem okolo.
Před měsícem jsem byla myšlenkami jinde.
Tělo mi dávalo najevo, že se chystá, že už je připravené.
Uvědomovala jsem si, že už je to OPRAVDU tady.
Že porodím.
Že to neoddálím.
Nijak nezměním ani nezastavím.
Že ten okamžik, na který jsem se celých devět měsíců připravovala, nastane každou chvílí.
Naše loučení s Michalem bylo takové křečovité.
Oba jsme věděli, co mě čeká, co se stane, jak se nám oběma změní život, ale dívali jsme se jeden na druhého skoro až nesměle a cize, dalo by se říct.
Možná jsme i uhýbali pohledem před tím druhým?
Báli jsme se.
Nezazněla žádná slova podpory ani ujištění, žádná vřelá náruč.
Jen chladný odchod a tíživé prázdno.
Překvapilo mě, jak se moje tělo chovalo.
Jak už vědělo, co má dělat.
Jak jsem já sama věděla, co bude následovat.
Byla (a jsem) neskutečně hrdá na svoje tělo, co (opět) dokázalo.
Jak jsem byla vnitřně napojená na sebe a na miminko, a na nic jiného nemyslela.
Každý porod je unikátní a jedinečný, stejně jako každé dítě, co se narodí.
Na každý svůj porod tedy budu vzpomínat jinak.
Nemůžu říct, který byl nejlepší, ale můžu říct, že ten poslední byl pro mě nejsnazší.
Přestože jsem už měsíc v jednom kole, nevím, kde mi hlava stojí a nadechnu se až pozdě večer, na Tebe myslím často.
Představuju si Tvůj lehký úsměv plný smíření.
Ta myšlenka mě uklidňuje.
Znamená to totiž, že netrpíš.
Děkuji za to.
