2.7.2010
Můj fotoaparát se zbláznil.
Nebo spíš jsem se zbláznila já.
Poněkud úsměvná historka (pozn.: blond vlasy nevlastním).
Tedy vzbudím se okolo páté (nevím proč, ale poslední dobou mi dělá problémy spánek do pozdních dopoledních hodin nebo alespoň do sedmi).
Je vedro a flanelové povlečení, noční košile s dlouhým rukávem a okno zabedněné a zatemněné kvůli hluku z ulice a slunci, na teplotě taky neuberou.
Hodím nohu přes peřinu na studenou stranu, lehnu si na břicho a zadusím se polštářem.
Asi hodinu, hodinu a půl se převaluju, spím či bdím, pak si poručím, že prostě usnu (!) a podaří se mi na pár minut zabrat (o pomateném snu nemluvě).
Vím, že tato omáčka okolo je poněkud nezáživná, ale nemůžu to na vás jen tak vybalit. (...)
Vzbudila jsem se před půl osmou, ve vteřině vyskočila z peřin a šla si umejt hlavu.
Můj plán vyfotit pár vytipovaných květin v makro podobě byl předem přesně stanovený.
Chtěla jsem vyměnit nabíjecí baterii ve foťáku, ale nedařilo se.
Prostě tam nešla. (jo a podívala jsem se, prosimvás, kde je plus a mínus.)
Zkoušela jsem to nespočenětkrát.
Mizerná nálada hned po ránu?
A to jsem si chtěla udělat kakao se šlehačkou.
V hlavě se mi promítal plán, kdy zajdu spolu se záručákem na reklamaci přístroje.
Nemrzelo mě, že mám nejspíš foťák v háji ani to, že oprava bude při zkušenostech s reklamacemi pár týdnů trvat.
Mrzelo mě to, že než budu mít foťák zpátky, vysněné kvítí k zdokumentování už bude dávno odkvetlé.
Přišel děda, sdělila jsem mu v čem je závada, on otevřel foťák a baterku tam kliďánko dal.
Přísahala bych, že jsem to po celou dobu vlastnictví dávala přesně tak obráceně, o což jsem se pokoušela celé dopoledne.
Možná mi bylo souzeno se veřejně ztrapnit.
Byla jsem připravená (kdyby něco) začít vyskakovat, odsekávat a přesvědčovat, že JÁ ten foťák vlastním a snad vím, jak se to používá, popř., že nejsem takový technický antitalent, jak se o ženách traduje.
V tuto chvíli se musím v duchu omluvit a sebe pokárat.
Z toho plyne poučení (stejně jako z každé lidské chyby).
Člověk by si neměl být nikdy ničím a nikým jistý. Nikdy nevíme, jaký stupidní kanadský žertík na nás život nachystá.
Tak ať se nenachytáte tak, jako já.
Přeji vám hodně štěstí.
A já jdu fotit, hurá.
Jsem ráda, jsem moc ráda.
PS.: Ovšem nedovedu si představit reakci prodavače při reklamaci porouchaného přístroje, když by zjistil, že jediná závada je v chybném zasunutí baterie!..