29.6.2010
Nestydím se za to, že jsem věřící, jen se tím nepotřebuju chlubit.
Je to moje soukromá, intimní, vnitřní záležitost a ten, kdo mě zná, ví, jaké mám k danému tématu postoje.
Byla jsem v kostele.
Tady (tam) v Třebíči se mi to líbí.
V kostele se mi to líbí.
Ale jen, když je tam (polo)prázdno.
Dokonale chladné prostředí, ticho a klid, třpyt zlatých rámů svatých obrazů, lesk barevných vitráží oken.
Nevím, proč mi přijde, jako by ten kostel měl duši.
Jako by ke mně promlouval.
Vždy na mě dýchne nepopsatelný závan duchovna.
Pravděpodobně duši má.
Asi ano.
Jistěže!
Mám ráda, když jsem tam (skoro)sama.
I jedna desítka lidí mě znervózňuje a nutí k brzkému prchnutí pryč, zpět do horkých ulic.
Nemůžu se soustředit a nemůžu k Bohu promluvit.
I proto nechodím na mše vedené farářem.
I z principu.
K víře nepotřebuju kvalifikovaného pracovníka, který vám vkládá do mozků přesvědčení, hříchy, životní cesty a úkoly a způsoby víry.
Nepotřebuju, aby mi nějaký směšný panďuláček, který čpí kadidlem, sám sebe považuje za Boha a v neděli dopoledne vás zkritizuje za špatně zvolenou politickou stranu diktoval čemu a jak mám věřit.
To nedovolím.
Bránilo by to i vnímání a mému promlouvání tam nahoru.
Nejsem jediný člověk, který to tak bere.
Je jich čím dál víc.
Děkuji.
(a to neděkuju těm lidem, se kterými sympatizuju, ale někomu úplně jinému.)