Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 8. 2016

Ahoj babi,

mohla bych napsat „milá babi“, protože jsi milá skutečně byla, ale Ty víš, že na tohle jsme si nehrály.

Nikdy jsme se neobjímaly ani si neříkaly, že se máme rády. Nikdo mě k takovým projevům citů nevedl, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by polibky, objetí a pochvaly byly běžnou součástí dne.

Ale já vím, co jsi pro mě znamenala. Nevím, jestli jsi to věděla, ale doufám, že jsi to aspoň tušila.

Proto mě mrzí, že když už jsi nebyla schopná vstát z gauče a říkala jsi, že máš strach, nedokázala jsem ti na to nic říct, ani Tě obejmout.

Vzpomínám, jak jsem za Tebou byla v nemocnici na JIPce. Když jsem Tě uviděla za sklem mezi přístroji, jak tam celý den jen ležíš a čekáš, až bude noc a pak, až bude den, jak jen mrkáš se zavřenýma očima a s otevřenou pusou se snažíš lapat po dechu, sevřelo se mi srdce.

Potom, když jsme za Tebou s taťkou vešli, rozbrečela jsem se (což před lidmi běžně vůbec nedělám) a nemohla to zastavit. Taťka dělal, že tvoje utrpení nevidí, je to slaboch odjakživa, koukal se z okna a dělal si rádoby legraci z hadiček kolem Tebe. Ty jsi byla v tý velký posteli takhle malinká a když jsem Tě vzala za ruku, držela jsi mě do tý doby, než jsme odešli. Řekla jsi, že je jedno, jak všechno bude, ale hlavně, ať se vrátíš domů. Kéž bych to dokázala nějak zařídit. Asi jsi už tušila, že se blíží konec.

Když jsme od Tebe odešli, taťka říkal, že už se z nemocnice nevrátíš, že máš metastázy úplně všude. Měl matku v nemocnici na smrtelný posteli, ale chtěl jet na dovolenou!

Když jsem za Tebou za tři dny znovu jela, vyděsilo mě, když mi řekli, že už na JIPce neležíš. Nepochopila jsem ani to, když mi řekli, že ležíš na interně. Copak to už všichni vzdali? Nedalo se už nic dělat? Odložili Tě, abys někde dožila a nezabírala místo těm, u kterých to má ještě smysl?

Vydala jsem se teda na internu, kde si mě všimla nějaká sestra a zavedla mě k Tobě na pokoj. Ležela jsi u okna a nebylo na Tobě vidět žádné nadšení z toho, že mě vidíš. Možná sis nepřála, abych Tě viděla v takovém stavu, ale měla jsi v očích smíření. Nejspíš Ti taky došlo, že je to konečná. Všude kolem Tebe byly hadičky a krmili Tě jen tekutou stravou. Nechtěla jsem brečet, teď ne, nechtěla jsem Ti to ztěžovat, tak jsem se bavila o blbostech. Pořád jsi dávala ruku s kanylou mým směrem, jako bys doufala, že Tě za ni zase chytnu, ale já to neudělala. Věděla jsem, že bych se rozbečela. Chtělas mít od všech pokoj, stěžovala sis na svou známou, která za Tebou chodila každej den, ale Ty jsi na návštěvy neměla náladu. Chápu Tě. Proto jsi mě taky nepřímo vyhazovala, říkala jsi mi, ať mi to neujede, a když jsem se zvedala k odchodu, stiskla jsem Ti ruku a řekla, že zase přijdu. Teprve potom jsem propukla v pláč.

Chystala jsem se za Tebou za týden v pondělí, i s Tomáškem, ale bohužel jsi na nás už nepočkala. Umřela jsi v neděli, den předtím.

Vzpomínám na to, jak jsi mi pevně stiskla ruku, když jsi mi přála k narozeninám a jak ses ptala, jestli "jsem zdravá", když jsem přála já Tobě a dala Ti dvě bonboniéry místo jedné.

Vzpomínám na Tvoje naškrobený peřiny; čokoládu, kterou jsi mi nabízela před spaním; lampičku se zeleným stínítkem a třásněmi, které se roztřepaly pokaždé, když jsem zhasínala.

Vzpomínám na to, jak jsme donekonečna hrály našeho žolíka a Ty ses naoko zlobila, že Tě šidím, když jsem vyhrávala.

Vzpomínám na Tvoje nejlepší česnekový jednohubky, kterých bych snědla plné tácky a klidně kvůli nim oželela líbání.

Vzpomínám na játra nebo fazolky na smetaně s Tvýma jedinečnýma knedlíkama, který se marně pokouším napodobit.

Vzpomínám na voňavý mokrý prádlo, o který jsem si chladila rozpálené tváře; na oleandry, který jsem stříkala rozprašovačem, než jsme jely na koupaliště.

Vzpomínám na proutěný koš s barevnými kelímky, broskvemi a osuškami, které jsme braly s sebou.

Vzpomínám na Tvou květinovou zahrádku, rozkvetlý zámek, který voněl.

Vzpomínám na to, jak jsi mě nechala vymazávat plech sádlem, já Ti na něj malovala štětcem vzkazy, a pak jsi mě nechala vylízat mísu od bábovky.

Vzpomínám, jak ses vystavovala ve dvoudílných květovaných plavkách na sluníčku celé léto, mazala ses olejem, chodila po zahrádce a oždibovala rybíz a angrešty. Pořád.

Vzpomínám na krátký zahnutý nožík, kterým jsi ukrajovala špičky z fazolek.

Vzpomínám, jak jsme spolu na kuchyňské svářečce vyráběly miniaturní igelitové sáčky s jednotlivými porcemi šnytlíku do mrazáku.

Vzpomínám na bar nad televizí, kde jsi schovávala dobroty a já se vždycky ostejchala, i když jsem byla děsně mlsná.

Vzpomínám na to, jak jsi krmila psa tavenými sýry a on Ti za to olizoval nakrémované nohy.

Vzpomínám na to, jak Ti prsty lezly z pantoflí a Ty je měla ze záhonu celé od hlíny.

Vzpomínám na vůni libečku a pórku, která říkala, že polívka je skoro hotová; na lívance se zakysanou smetanou a marmeládou z černýho rybízu, od kterých jsme měly mastné brady.

Vzpomínám, jak jsme se společně dívaly na Prostřeno nebo Všechnopárty, a ty ses smála tak, až Ti kafe skoro cákalo z hrnku ven.

Vzpomínám, že jsi měla ráda pistáciovou zmrzlinu, ale zásadně jsi nejedla oplatkové kornoutky, takže když jsi je za jízdy vyhodila z okýnka, vletěly zpátky tím zadním.

Vzpomínám na Tvůj chlupatý vínový svetr, co jsi nosila v zimě, a květovaný kostýmek z lehkého krepu, ve kterém ses procházela po tržišti a vybírala ovoce.

Vzpomínám na Tvou svíčkovou z halali a meloun, který jsi mi vypeckovávala a krájela na jednotlivá sousta, jak milé!

Vzpomínám si, jak jsi mě nosila na bolavých zádech ze schodů jako „sádlíčko“ a dole mě vyklopila na gauč.

Vzpomínám na Tvůj jedinečný rajčatový salát se špekáčkem a vajíčkem, po kterým bych se utloukla, i na Tvoje slavnostní dřevěný příbory, který byly jen někdy.

Vzpomínám, jak jsi zbožňovala třpytivé naparáděné skleněné vánoční ozdoby, Tvůj stromeček byl pro mě nejkrásnější skvost!

Pamatuju si, že jsi nadměrně používala slova „údajně“ a „konkrétně“, a já je po Tobě převzala.

Pamatuju si na Tvou průkazku na dopravu, na které jsi vypadala roztomile.

Pamatuju si, jak ses mě každé ráno ptala, jestli jsem se vyspala dorůžova.

Pamatuju si, jak sis nehty čistila velkými zelenými kuchyňskými nůžkami.

Pamatuju si, jak jsi zamrážela rybíz rozprostřený na barevných plastových táccích.

Pamatuju si, jak jsme dělaly naparáděné poháry s kompotem, šlehačkou, barevným kokosem a dlouhou lžičkou.

Pamatuju si na Tvou nekonečnou zásobu mouky, cukru a prášku do pečiva.

Bylo dojemné, že jsi žehlila i kalhotky a poslouchala u toho Mambo No. 5.

Bylo dojemné, že ses snažila zapamatovat si, jak přesně mám ráda kafe – ze skla, bez cukru, s trochou mlíka, ale ne zas moc.

Bylo dojemné, že ses snažila zapamatovat si, jaký konkrétní druh Milky mám ráda, a pořád jsi mi kupovala jinou. Zbožňovala jsem Tě za to.

Bylo dojemné, jak jsi každý rok nanovo tvrdila, že letos na Vánoce píct rozhodně nebudeš, ale pak jsi stejně donesla krabice plné Tvého dokonalého lineckého a jedinečných kořeněných perníčků.

Vím, že jsi nebyla kdovíjaká cukrářka, ale Tvoje buchta s rybízem nebo rebarborou pro mě vždycky bude víc než můj zbrusu nový moučník každý víkend.

Je to jistota, je to něco, s čím můžu počítat.

Tvoje piškotová roláda s marmeládou je bezkonkurenční, budu jí píct místo Tebe a tím Tě tady udržovat pořád s námi. Nikdy Tě nenechám doopravdy odejít.

Pamatuješ, jak jsi se rozčilovala, že Ti sníh v kremrolích nedrží a vytíká?

Byly nejlepší, jinačí než normální, a proto skvělý, protože byly Tvoje.

Znělka zpráv na Nově nebo na Primě mi vždycky bude připomínat Tebe, stejně jako Frekvence 1 a Hluk od Richarda Müllera.

Měla jsi ráda lékorky a taky marcipánovou čokoládu, a kdybych mohla, koupila bych Ti jich celou krabici.

Noci u Tebe voněly. Svobodou, čistotou, volností a nadějí. Měla jsem sto chutí rozpřáhnout ruce, vyskočit z okna, nechat se unášet pryč, a pak se k Tobě zase vrátit. Byla jsi moje oáza.

Děda si z Tebe neměl utahovat, když jsi ztrácela pevnou půdu pod nohama, a neměl se zlobit, když jsi otevřela balíček brambůrek na opačné straně.

Omlouvám se, že jsem Tě neobjímala, nehladila, že jsem Ti neříkala, že Tě mám ráda a nedělala Ti častěji Tiramisu.

Omlouvám se, že jsem si nevzala Bettynu k sobě, abys mohla jít k doktorovi dřív. Asi by Ti to už nepomohlo, ale já bych mohla žít s pocitem, že jsem udělala aspoň něco a nemusela jsem mít výčitky svědomí.

Brala jsem ji jako velkou překážku, ale Tvůj odchod je daleko horší.

Děkuji, že jsi mě naučila plést pomlázku a šlehat těsto na roládu tak dlouho, až nebude odkapávat z prstu.

Děkuji za to, že jsi tu pro mě vždy byla, že jsi mě podporovala, ať šlo o cokoliv.

Děkuji za to, že jsi mi věřila, že jsi stála při mně.

Děkuji, že jsi zrovna Ty byla mojí babičkou.

Děkuji za Tebe.

Nikdy na Tebe nezapomenu.

Chybíš mi, a budeš pořád víc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(Aleš, 2. 6. 2017 22:28)

Bohunko,to je tak krasný :) při čteni toho,jak si vzpomínala jsem vzpominal na svou babicku a měl sem na krajíčku :)

...

(verča, 26. 5. 2017 23:11)

Překrásný text..... Citlivá dušička v tak silné osobnosti..... I slzičky mi tekly když jsem to četla.....

Re: ...

(papayaulluchu, 27. 5. 2017 11:55)

Moc děkuji.
Vyvolat v lidech emoce je hlavním úkolem mých Občasníčků.
I mně slzy tekly, když jsem to psala, ale byly to slzy osvobozující.

:(

(Martin, 13. 11. 2016 12:32)

Moc pěkné. Úplně jsem zavzpomínal na tu svoji :-)
Cítím v tom čerstvou ztrátu a upřímně říkám, že je mi to líto :( Mně ta má také chybí a moc... :´(

Jinak slečna opět nezklamala, těším se na další, jak si pěkně počtu :-)

Re: :(

(papayaulluchu, 14. 11. 2016 20:57)

Moc děkuji.

Re: Re: :(

(Martin, 16. 11. 2016 16:15)

Existovala by nějaká možnost tě lépe poznat? Napsat na mail, nebo tak? Připadáš mi jako velice zajímavý člověk :)