28.1.2010
Přátelství..
Myslela jsem, že ho mám.
Věřila jsem v to, že jsem konečně našla spřízněnou duši.
Část mě, střep, co doplňoval mé srdce do celku.
Někoho, kdo mi do té doby chyběl.
Věřila jsem v "navždy".
Nenapadlo mě, že by to mohlo skončit.
Hlavně ne z tak nepochopitelného důvodu.
Slíbil mi to!
Věřila jsem mu..
Jak by vám bylo, kdyby vás opustil přítel, kterému jste věřili, kterému jste se svěřovali, s kterým jste se ničeho nebáli?
Jak by vám bylo, kdyby ten přítel odmítl vaše srdce, odmítl vaše city, zavrhl vás?..
Stalo se mi to.
Stalo se mi všechno.
Věřila jsem mu.
Naplňoval mě.
Opustil mě.
Nezajímalo ho, jak vše cítím a že trpím, nechal mě být, odešel.
Chybí mi.
Je to čtrnáct dní, ale bolí to.
Bolí to stále.
Nikdy nepřestane.
Jak by vám bylo, kdyby vás přítel opustil bez ohledu na následky, které ve vás vyvolá?
Kdyby vás vyměnil..
Kdyby na všechno zapomněl..
Na všechny zážitky a city..
Kdyby s vámi už nechtěl mít nic společního.
Kdyby vám zlomil srdce..
Ranil mě.
Ublížil mi.
Jak by vám bylo, kdyby vás přítel vymazal ze svého srdce po dlouhém důvěrném vztahu, udělal za vámi tlustou tučnou čáru a šel si dál svou cestou, která ho víc naplní?
Kdybyste ho přestali zajímat?
Kdyby vás bral jako cizího člověka, kterého nechce znát?
Jakoby snad litoval, že vás kdy poznal..
Uráží mě to.
Ponižuje mě, že mě od sebe oddělil.
Ponižuje mě, jakým způsobem se mnou jedná.
Nezajímám ho.
Fyzická stránka, natož pak stav duše..
Prostě já..
Pravé přátelství nemůže nikdo a nic zničit. Pokud ano, nebylo to přátelství..