Ahoj babi,

mohla bych napsat „milá babi“, protože jsi milá skutečně byla, ale Ty víš, že na tohle jsme si nehrály.

Dneska je to přesně pět let, co nejsi.

Tolik, přesto pořád málo.

Umřela jsi údajně v šest ráno, ale bylo to spíš ve spánku, nemám pravdu?

To jen sestra na oddělení v tu hodinu roznášela teploměry, a tak si všimla, že už nedýcháš.

Že už nejsi.

Že už Tě nic nebolí.

Pět let.

Zvláštní jubileum.

Kolik se toho za tu dobu událo.

Můj kolaps a nález nádoru v hlavě.

Jedna operace.

Druhá operace.

Těsně před ní Michal a krátce po ní stěhování do Znojma.

Narození Aničky.

Narození Michálka.

Tolik (pro mě) zásadních okamžiků, u kterých jsi nebyla.

U kterých jsi mi chyběla a já Tě moc potřebovala.

Musím kráčet životem dál, i bez Tebe.

Není to jednoduchý, to přiznávám.

Ale nejsem sama, abych se přestala snažit a vzdala to.

Mám děti, a ty mě potřebují.

Pro ty žiju.

Pro ně to má smysl.

Já věřím a doufám a vím, že se mnou stále jsi.

V myšlence, v duchu.

Raduješ se se mnou, když se mi daří, a prožíváš se mnou bolest, kdy mi život dává rány pod pás.

Povzbudivě se usmíváš a pomáháš mi zase vstát.

Děda zůstal na všechno sám.

Když mu volám, schválně prodlužuje hovor, protože ví, že až zavěsíme, zbyde mu jen tíživé prázdno a samota.

Nevěděl třeba, jak upéct Tvoji buchtu s rebarborou nebo že se cukrem vylepší chuť jinak kyselého leča.

Jsem tady pro něj, buď klidná.

Budu tady, kdykoliv bude potřebovat.

Budu radou, pomocnou rukou, objetím, povzbuzením, úsměvem, podporou.

Tebe ale nahradit nedokážu.

Zdravím tam nahoru, usmívám se na jinak zamračené nebe a dneska si za Tebe zapálím svíčku.