Ahoj babi,

mohla bych napsat „milá babi“, protože jsi milá skutečně byla, ale Ty víš, že na tohle jsme si nehrály.

Strašně dlouho jsem se Ti neozvala.

Vím o tom.

Promiň mi to.

Myslela jsem na to a na Tebe velmi často, v duchu si to vyčítala a tiše k Tobě promlouvala.

Za měsíc to bude už osm dlouhých let.

Osm let, co nejsi.

Prázdno po Tobě nemůže nic nahradit, nejde ničím zaplnit ani ukonejšit.

Co všechno se za ta léta odloučení odehrálo.

Já vím, že víš, ale stejně mám potřebu to zmínit. 

Život mě asi zkouší.

Asi ho to baví.

Zkouší mě, co všechno zvládnu.

A když to zvládnu, jen si promne ruce, povytáhne obočí, tak tobě to ještě nestačilo?, a prásk!

S pohrdavým úšklebkem mi uštědří další políček.

Klacek pod nohy.

Balvan do cesty.

A já s odevzdaným povzdechnutím svůj úděl přijmu a klacek přeskočím, balvan přelezu. 

Nevzdávám se, nestěžuju si, nerouhám se.

Každá nová rána pod pás mě posílí, donutí zvednout se z odřených kolenou, oprášit kalhoty a setřít z čela pot.

Znovu se nadechnout.

Znovu bojovat.

To mám po Tobě.

Celý život jsi bojovala, a když jsi mohla bojovat za svůj život, bylo příliš pozdě.

Včera večer byla tropická noc a já měla okno dokořán.

Už jsem usínala a do snů se mi vkrádaly zvuky letní noci.

Orchestr cvrčků a vzdálené šumění projíždějících aut.

Vzpomněla jsem si na bezstarostné měsíce, kdy jsem trávila léto u Tebe.

Schválně píšu u Tebe, protože Ty jsi byla ten článek, který spojoval a držel pohromadě.

Vždycky jsem se vyklonila z okna, zavřela oči, nadechla se vlahého voňavého vzduchu plného naděje a zaposlouchala se do hudby noci.

Byla jsi pro mě přístav.

Bezpečí.

Jistota.

Zažívala jsem dny, kdy byl svět ještě v pořádku, ale já si to ve své mladické nerozvážnosti neuvědomovala.

Natož abych si toho vážila a schovávala kousíčky štěstí do kapes.