Ahoj babi,

odpustíš mi, že jsem se dlouho neozvala?

Dopisem - jinak na Tebe myslím pořád.

Ale stejně mi přijde, že na Tebe lidé začínají zapomínat.

Sejde z očí, sejde z mysli.

Začínají brát to, že nejsi, jako něco daného, jde se dál.

Čas obrousí hrany bolesti a bezprostřední ztráty.

Ano, ono se to nikdy nezmění a nikterak nevrátí, bohužel.

Vždycky tady budeš chybět.

Už napořád.

Aspoň mně.

Pro mě jsi jedinečná a nenahraditelná.

Ať už jsi odešla včera nebo před deseti lety.

I když jsou to už čtyři roky, co nejsi, bože, to letí.

Dneska jsme byli na hřbitovech.

Byl státní svátek a Michal měl výjimečně volno.

Omlouvám se, že jsem Ti tentokrát dala na hrob skromnější věneček než obvykle.

Vím, že bys řekla, že na tom nesejde, stačí i svíčka nebo to, že jsem vůbec přišla, ale mně to jedno není.

To mi nevymluvíš.

Vážně mě to mrzí, ale situace je bohužel taková jaká je.

Tvůj hrob byl upravený a ležely tam i další květy, hořela svíčka, potěšilo mě to.

Děda se má vzhledem k situaci a svému věku poměrně dobře, což je skvělá zpráva.

Jen ta samota mu moc neprospívá.

Chybíš mu!

Ano, i po letech.

Lidé, kteří Tě měli opravdu rádi, Tě nikdy nepřestanou oplakávat.

Asi víš, že mi dal vaše vánoční ozdoby.

Jo všechny, i řetězy a světýlka.

Od Tvé smrti stromeček nestrojí.

Pamatuješ si, jak jsem ten váš třpytivý voňavý zázrak obdivovala?

Přeplácaný baňkami a čokoládkami, osvětlený několika druhy světýlek.

Žádné trendy, ale nádherný mišmaš, který mě dojímal.

To byly ty pravé Vánoce!

A ani pod ním nemusely být dárky.

Nechtěla jsem, aby ty ozdoby taťka potom prodal nebo vyhodil, když by se s dědou něco stalo a oni vám v baráku rabovali.

Sami by si je doma těžko na stromek pověsili, na ně jsou příliš kýčovité a staromódní.

Vždyť některé jsou i sto let staré!

Teď už jsou v dobrých rukou a já se nemůžu dočkat, až si letošní stromeček nastrojím ozdobami, které mi Tě budou připomínat.