28. 10. 2019
Ahoj babi,
večer jsem si konečně lehla do postele.
Po celém dni rozlámaná a bolavá.
Stejně jsem usínala u televize.
A pak se to stalo.
Voňavá přikrývka mě objala.
Voněla přesně jako u Tebe, byla i stejně naškrobená.
Mamčiny peřiny voní jinak, ta škrob vaří na plotně.
Ty jsi ho dělala zastudena a já používám ten tekutý.
No jo, pohodlnost.
Ale přesto, když jsem zavřela oči, ocitla jsem se znovu u Tebe v pokojíku, kde po rozložení zeleného gauče nezbylo skoro žádné místo.
Tak malý byl.
Jen gauč, lampička se zeleným stínítkem, knihovna s milionem knih a Tvoje kvítka.
Moře kvítek.
A pak taky skříň právě s tím Tvým voňavým povlečením.
Dávalas mi pokaždé nové, i když jsem tam spala třeba jen jednu noc.
Ta vůně mě večer taky uklidnila.
Stejně jako mě uklidňuje sladká vůně oplatek.
Nejsi tady už tři roky a mně to přijde neskutečně moc.
Za chvilku to bude pět let, deset, a pak?
Zvyknu si?
Tak to nikdy.
Na památku jsem si vzala Tvoje tričko, co jsi nosila.
Poprosila jsem o něj dědu krátce po tom, co jsi nás opustila.
Mám ho v sáčku, aby nevyčuchlo, a i po těch letech stále voní.
Ve chvílích, kdy se chci trýznit, ho vyndám, zabořím do něj nos a vzpomínám.
Vzpomínám na to, jaké to bylo a jaké to mohlo být.
To druhé si můžu už jen představovat.
Ale nezapomenu nikdy.