27.8.2011
Půl roku.
Lásky. Štěstí. Souznění.
182 dní.
Poznání. Síly. Naděje.
Seděli jsme v prosklené kavárně a popíjeli latté.
V kině jsme se drželi za ruce.
On se smál.
Já se smála.
Radovala jsem se z pocitu, že sedí vedle mě, že ho mám na dosah.
Šli jsme studenou ulicí, vítr mi nadzvedával šaty a čechral vlasy a já se smála jako pominutá.
Zvláštně se na mě smál a ještě zvláštněji díval.
Pak mi došlo, že září láskou.
Láskou ke mně a srdce mi zaplesalo.
Cítila jsem se milovaná, krásná a sebevědomá.
Křiklavě růžovou pusou jsem se lehce usmívala, šibalsky na něj mrkala a pohazovala kabelkou, nožku přes nožku.
Pevně mě objal kolem pasu, políbil na ucho, na krk, děsně krásně hřál.
Ve vlaku jsem jedla višňový croissant a stále jsem z jeho pohledu cítila obdiv a úctu, zatímco mě hladil po stehnech pod sukní.
Večer.
Film nedodívaný.
On usíná.
Otáčí se ke mně zády, já zírám.
Nevyčítám mu to, jen jsem si dnešní večer představovala poněkud jinak.
Je stejný jako každý jiný, přesto ve mně vzbuzuje určitou symboliku.
Význam má i to, že je to naše poslední noc než mu opět zmizím.
Padl na mě smutek (já, melancholik).
Cítila jsem se sama (já, složitá osobnost) a zaplavily mě pocity neštěstí.
Seděla jsem (turecký sed) na froté prostěradle, zhluboka dýchala (znuděně) a totálně se mi nechtělo spát.
Pár svíček znaveně poblikávalo (ostatní zhasnul).
Nechtěla jsem "nějak" zabýt čas, zkouknout celou filmotéku, co měl k dispozici nebo dorazit rozečtený perverzní román, koukat do stropu a počítat komáry poletující u hlavy.
Chtěla jsem si užívat s ním.
Jakkoliv.
Využít drahocenného času společné přítomnosti, tohoto večera, budoucí noci.
Klidně oddychoval.
Jen holá ramena mu koukala zpod pokrývky.
Já, idiot, psychicky narušený, alkoholem posilněný jedinec, tu bulí.
Hlasitě posmrkuje (vzbudí ho ty vzlyky? A když jo, podiví se nad tím nebo se převalí na druhej bok?)
Tahám z papírového boxu kapesník za kapesníkem.
Nechápu se.
Chci porozumět tomu svýmu mozku vymykajícímu se normě.
Chci vědět, proč tu slzím, proč tu řvu.
Chci, aby mi hleděl do očí (klidně potmě), hladil mě po studených ramenech a zahříval mě horkými dlaněmi a roztouženým dechem na tváři.
Sedla jsem si do okna a čuměla do voňavý noci.
Trpký víno na jazyku, zamlženej pohled.
(Vy)Uslyšel ty moje slzy skapávající na parapet, zděsil se, co to provádím (vážně mi to tak přišlo) a vyskočil z postele.
Pevně mě objal, přitiskl k sobě, drtil v náručí, hladil mě po vlasech a líbal na čelo.
Tak strašně se mi ulevilo, tak strašně mi to pomohlo.
Zklidnila jsem se.
I dech se mi zklidnil.
Slzy ustávaly.
Pomilovali jsme se.
Krásně.
Pak pili víno.
On s kolou, já bez.
Pak nastal zlom a celej večer se propadl do pekel.
Muselo to přijít, já za to děkovala, chtěla jsem to, ale dřív nebyla vhodná příležitost.
Rozhovor.
Debata.
Na úrovni (vážná).
Já brečela.
On brečel.
Já víc.
Bránil se a já se cejtila takhle malinká.
Došlo mi, že to, v co jsem doufala, není zas až taková jistota.
Šeptala jsem argumenty a hlas mi přeskakoval.
Neposlouchal, nezbeda.
Zalykání slzami, znáte to.
Viděla jsem odhodlanost v jeho očích, sílu bojovat (za sebe) v jeho hlase.
Cítila jsem, že ví, že mě má v hrsti.
Chtěla jsem mít v hrsti jeho.
Pila jsem víno po sklenkách, tupě čuměla do mihotajících plamínků a konečky prstů si přejížděla po rtech.
Nevím proč.
Dělám to tak.
Když jsem zamyšlená a mozek vypínám do úsporného režimu.
Držel mě pevně za ruce a snažil se mi vysvětlovat něco, co jsem na jednu stranu chápala a na druhou nikdy pochopit nechtěla.
Ten jeho hlas naměkko mě dojímá.
Dojímá mě plačící muž, co bojuje za city, za lásku (nefalšovaně) a neschovává se za image drsňáka.
Odmítala jsem pochopit a doufala, že ho popadne strach.
Nepopadnul.
Snažil se mě líbat a hladit.
Uhýbala jsem pohledem, nána!
"Otevři tu druhou flašku." řekla jsem tiše a on tak udělal.
Toužila jsem otevírat lahev za lahví, dolévat sklenky, pít a pít, čumět a mluvit, mluvit a mlčet a mlčet třeba do rána.
S ním.
Bála jsem se dalších slov.
Mých i těch jeho.
Mlčela jsem.
Mlčel.
Mlčela jsem.
Usnul.
Vypila jsem litr lacinýho vína a zhasla.
Chtěla jsem si zapálit (jeho cigarety ležely na okně), ale nechtěla jsem mu smrdět.
Lehla jsem za ním do postele.
Na jeho polovinu.
Probudil se a zasypal mě láskyplnými polibky.
Nebránila jsem se.
Byla jsem ovíněná a poddala jsem se mu.
Líbal mě vášnivě a strašně jsem po něm toužila.
Tak, jako už hodně dlouho ne.
Probudila jsem v sobě zvíře a hodiny jsme se strašně vášnivě milovali.
Potom výčitky.
Chtěla jsem být nedostupná, odmítavá, dát najevo, že mě neopije rohlíkem.
Opil mě vínem.
Já jsem se opila a nechala si ho tam lážo plážou strčit.
Byla jsem vláčná a chtivá a v mozku mi ručička přeskočila na TOUHA - ROZKOŠ.
Usnuli jsme zapletení jeden do druhého.
Asi to tak mělo být, protože bych nedokázala držet vážnou tvář za nepřístupnou maskou.
Rvalo by mi to srdce, trhalo duši a ze všeho nejraději bych mu skočila do náruče a dělala, co by si přál.
Tak moc mě má v hrsti.
Tak moc mě očaroval.
Neumím se bránit sobě samé.
Tak moc ho miluju.
A my to zvládnem.
Tak moc se milujem navzájem.