27.10.2011
Není ve mně míň lásky.
Jen je ve mně víc strachu.
Strachu z toho, že všechno je smrtelný.
Od člověka po vztah.
A já tomu nemůžu zabránit.
Já to nedokážu ovlivnit.
Osud řekne "konec" a já musím sklopit hlavu, stáhnout ocas a poslouchat.
Chtít má strašnou moc.
Boří mýty, spaluje mosty, vášnivě ničí okolí.
Někdy i to je málo.
Plamen vyhasne a energie ustane.
Můžete se snažit.
Můžete zuřivě tisknout čelisti, držet jazyk za zuby a křečovitě se usmívat prázdnýma očima.
Domníváte se, že to je to pravé, co můžete udělat.
Jen tak se plahočit, vyhýbat se pohledům a rtům, nevlídně nastavovat tváře, na něco si hrát.
Hadrová panenka bez emocí.
Dětská loutka na hraní.
Někdy je lepší zatáhnout za záchranou brzdu.
Přetočit kazetu o kousek zpátky a přehrát ji melodičtější skladbou.
Možná se to povede, ale páska už bude trochu pomuchlaná.
Jsem šťastná, a proto za tu brzdu tahám.
Nechci, aby se mi láskyplný život nekontrolovatelně rozjel do neznáma, mně se točila hlava a já nemohla vyskočit.
Byť za jízdy a se zlámanými kostmi.
To se nedělá.
Jsem záchranář v květované košili.
Růžová rtěnka vede.
Nejsem člověk, co se vzdává.
Peru se se zaťatými pěstmi.
Zuby si chráním.
Vrásky zloby se mi rýsují mezi obočím.
Koukám se něžně na svět a uvnitř mě vře láska.
Vášeň mě spaluje.
Bojuji za ni.
Bojuji za něj.