27. 5. 2019
Ahoj babi,
dneska to venku zase vonělo.
Lahodná vůně se z oplatkárny linula prostorem a zaplňovala ulice.
A když zafoukal vítr, vmetl mi ten sladký vzduch přímo do tváře.
Víš vůbec, že se mi tím vždycky zlepší den?
A víš vůbec proč?
Protože mi připomíná Tebe a tvou piškotovou roládu.
Ta vůně mě strašně uklidňuje.
Vždycky si oddychnu, že je všechno v pořádku, když mě zašimrá v nose.
Absurdní, viď?
Ty tady skoro tři roky nejsi a já lačně hltám vzduch, který mi byť jenom připomíná Tebe.
Ale nejsi to Ty.
Vůně se neline z Tvých dveří.
Nemůžu za Tebou přijet a na gauči obklopeném polštáři si tu Tvou tradiční roládu s rybízovou marmeládou dát.
Teď by mi byla vzácnější.
Teď bych ji snědla klidně celou a ještě škemrala o přídavek.
A nemusela bych mít žádné výčitky.
Tak jako mám teď.
Kvůli tomu, co jsem Ti mohla říct a neřekla.
Co jsem mohla udělat a neudělala.
Co jsme mohly zažít a nezažily.
Asi mi to vážně ještě nedochází.
Ale mělo by, viď?
Asi je načase.
Ale pro mě je nepředstavitelné si připustit, že už vážně nejsi.
Že už mě nikdy nepřivítáš.
Pořád ještě doufám, že jsi jen někam odjela.
Třeba do lázní.
Je bolestné myslet na to, že je to jen útěcha.
Jsem velká holka.
Jsem máma.
A ty nebrečej.
A nebo vlastně jo.
A někdy docela dost.