26.8.2012
Prší.
Andělé pláčou.
I já pláču.
A anděl opravdu nejsem.
Je zima.
Mám to ráda.
To, jak se vám zničehonic tělo obrní husí kůží.
To, jak foukne ledový vítr a já se cítím slabá a rozervaná.
Je fajn cítit se jako malé nepotřebné rozšlápnuté smítko.
Vzhlédnete k obloze, studené kapky vám líbají čelo a tváře a krk, kapou na víčka a stékají po řasách.
Jako by to byly vaše slzy vlastní.
Nebo tu bolest můžete alespoň maskovat.
Cítila jsem bolest.
Na duši.
Rozervaná na cimprcampr.
Zklamaná a ztrápená.
Bojácná.
Strašpytel.
Životem zkoušený člověk.
Bojící se toho, co bude dál.
Bude to dobrý a nebo tak, jak to je?
Stoupnu si do větru a nechám si vyfoukat bolest z těla.
A mozek z hlavy.
Vytřískat.
A bude mi fajn.
Prší.
Andělé pláčou.
I já pláču.
A anděl opravdu nejsem.