Ahoj babi,

dnes jsme byli po dlouhé době za dědou.

Když byla ta nemoc a roušky a tak, nechtěl přijímat žádné návštěvy.

Prý kvůli našemu zdraví, ale to je hloupost.

Je to naopak a já bych si nikdy neodpustila, kdybych něco zavinila naší nedočkavou návštěvou.

Když jsme jeli asi před měsícem do Třebíče vybírat nový gauč, stavila jsem se za ním aspoň mezi dveře a donesla mu tiramisu.

Vzpomněla jsem si totiž, jak vám chutnalo, když jsem vám ho dělávala do velké misky.

Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že je to setkání na pár minut, protože už týdny neviděl známou tvář.

Dnes byl na naši (předem ohlášenou) návštěvu dokonale připravený. 

Koupil chlebíčky a pár zákusků, uklidil celý byt a ve dřezu neměl ani lžičku!

Neustále jsem ho za to chválila, protože jsem věděla, že to v jeho věku není žádná legrace a většinu času tam má trochu binec.

A taky jsem mu chtěla udělat radost a nahlas ocenit jeho snahu.

Přestože jsem neměla hlad, vzala jsem si jeden chlebíček a jedno cukroví.

Aby nebyl smutný, že nás chtěl pohostit a nakonec mu to tam všechno zbyde.

Bettynka mi taky přišla veselejší a on vypadal spokojeně.

Cestou domů jsme se ještě stavili za Tebou.

Když jsme vcházeli na hřbitov, spustil se prudký, ale osvěžující letní déšť.

Mokrá hlína krásně voněla.

Můj pestrobarevný deštník zářil mezi šedivými náhrobky a já Ti mohla v klidu zapálit svíčku.

Tvůj hrob vypadal čistě a udržovaně, což mě potěšilo.

Je vidět, že se o něj děda i přes své chatrné zdraví stará.

Chtěla jsem k Tobě v duchu promlouvat, povědět Ti o naší dnešní návštěvě a pochválit dědu, ale Tomášek pořád spěchal a někam odbíhal.

Je ještě dítě a ze hřbitovů nemá rozum.

Vím, že to chápeš a že se za to na něj (a na mě za mou výchovu) nezlobíš.

Takže Ti to píšu takhle.

Snad Ti to moc nevadí, ale mě moc uklidňuje, když to vidím černé na bílém (nebo spíš bílé na černém).

Když jsme vyjeli za hřbitova, po dešti ani památky.

A já měla najednou krásný pocit.

Spokojený a osvobozující.