24.6.2012
Plakat štěstím je krásné.
Ale krásnější je plakat láskou.
Slzy mi kapaly z řas, když jsem mu děkovala.
Když jsem při vzpomínce na něj usínala.
Stékaly do polštáře, když mi vanilkovým olejem masíroval bolavá záda.
A tečou i teď.
Z lásky.
Z lásky a vděčnosti.
Bolelo mě u srdce, když jsem ho měla opustit, nechat samotného samotinkého, byť jen na necelých deset hodin.
Jeho upřímný teplý pohled mě hřál.
Roztála jsem jako nanuk na sluníčku.
Jeho velké pevné dlaně mě hladily.
A i když mě sem tam puchýř nebo mozol poškrábal, byl to ten nejhebčí dotek na světě.
Jedinému políbení by se nevyrovnaly žádné bonboniéry ani cukrkandly.
Vzpomínala jsem, jak jsme usínali propleteni jeden do druhého, jedna duše, jedno tělo, ve společném objetí.
S jeho rukou kolem mého pasu a rty na uchu, do kterého mi šeptal "miluji tě".
V noci mě hladil a přikrýval, když jsem se odkopala.
Vzpomínám na motýlí polibky plné úcty, které jsem mu věnovala po celém těle.
Na společné jahodové koupele a odpolední siesty u pana Cotty.
Na to, jak ráno běžel pro pečivo a udělal mi míchaná vajíčka.
S pažitkou.
A o tom láska je.
O maličkostech.
O drobných radostech.
A to proto ji tak cítím.
A to proto mě tak dojímá.
Boy, you´re so crazy, baby, I love you forever, not maybe.
A slzy tečou.
Merci.
Za to, že jsi.