23.7.2010
Dvacátého třetího července před dvacátou třetí.
Už nejméně hodinu se z oblohy snáší prudké provazce deště, bičují zem a řinčí o okapy.
Dešťové kapky tlučou do oken.
Větve stromů se pod náporem větru ohýbají k zemi.
Blesky prosvětlují oblohu fialovou září.
Hromy vydávají ohlušující rány.
Nevím, kolik je stupňů nebo jakou má bouřka intenzitu, ale čerstvě proplený záhon s růžemi je znovu nevzhledně zasypán různobarevnými okvětními lístky.
Nebojím se bouřek.
A nikdy ve mně nic zvláštního nevyvolávají, maximálně pocit krásna a obdivu.
Dnešek je celý zvláštní.
Malinko truchlivý.
Ony vzpomínky spojené s melancholickou hudbou nejsou na rozjařenou náladu to pravé ořechové.
A klidně ani tvarohové.
A nevím proč na mě dnešní bouřka zapůsobila tak mrzutě.
Možná už je na čase říct dost.
Čekala jsem příliš dlouho.
Dala jsem už příliš nových šancí a možných začátků.
Nejmíň tisíc.
Možná už je na čase začít konečně žít.
S tím, kdo o to stojí.
Žít pro to(ho), co (kdo) si to zaslouží.
Přestože nikdy nezapomenu, vzpomínky ve mně zůstanou navěky a možná se někdy utopím v slzách, vzdávám to.
Nechci nic vzdávat, být ta poražená a slabá, ale nevím, jestli bych někdy našla to, co stále hledám.
Nebo se nevzdávám, jen se vzdaluji.
Vystřízlivěla jsem z nebezpečného opojení.
Nechce se mi, ale musím.
Ksakru, zas se ve mně bouří dvě silné stránky, kdy jedna zuřivé křičí "ANO!" a druhá důrazně nabádá "Ne."
Moje duše to není schopná dopustit, ale rozum volí jasně.
A já musím být rozumná..
PS.: Plačte jen pro toho, za nějž vaše slzy stojí..