22.6.2010
Konec ničeho nebo začátek všeho ... ?
Polemizační otázka?
Už zase?
Bože, no jo, už je tomu tak.
Ta samotná věta nedává moc smysl.
Nevím, co znamená, jen se mi líbí.
Nevím, co přesně vyjadřuje, jen mě s ní hodně spojuje.
Konec ničeho?
Kdo ví, zda něco bylo.
Začátek všeho?
Možná další šance a začátky.
Ne.
Jsem ráda, že jsem si v tom nekončícím zmatku v mý hlavě a nekončícím bzučení prapodivnýho původu udělala krapet jasno.
Aspoň trochu.
Že trochu vím.
Že trochu cítím.
Ale určitě chci.
Konečně chci trochu budovat představu mý konečný budoucnosti.
Jo, já vím. Malovala jsem si ji už dávno a několikrát a napořád (v nejjasnějších barvách, podotýkám), ale pak se něco trošičku zvrtlo a přesvědčení a doufání se začalo měnit z neprostupný pěny na kvalitně udělaným capuccinu na jemně aromatizovanej, snadno rozvířitelnej dým.
Je nezbytný přemýšlet o životě a osobních prioritách a životních hodnotách, zvlášť při mým děsně zapeklitým, chorobně myšlenkama a svízelnejma situacema zaneprázdněným mozku.
Ale trochu vím.
Ale trochu cítím.
Ale určitě chci..
PS.: Je vážně děsné, příšerné, strašné, ale především nesmírně bolestivé a sužující, když se k vám jedna z vašich nejbližších osob chová ne jako k cizímu člověku, ale jako k nestvůře, monsteru, strašákovi, neskutečnému nepříteli, který smrdí, škodí, otravuje a nejradši by vás kopl do hlavy a shodil do tekutýho písku.
Tak bezcitně, znechuceně a ironicky.
Tak, jako by vás nikdy neznal.
Tak, jako by jste pro něj nikdy nic neznamenal.
Tak, jako by jste měli společnou jenom drátěnku na nádobí (blbej příklad, ale větší ironizace a zesměšnění mě nenapadlo) ...