22.10.2009
Ztratila jsem naději.
Zbořil se mi svět.
Neviděla jsem světlo, nějakou možnost.
Byla jsem zklamaná a nešťastná.
Jsem optimistickej člověk. Až nechutně optimistickej člověk. Možná až nepochopitelně.
V každé situaci se spoléhám na naději, na nějaké třeba jen mizivé procento naděje.
Jsem důvěřivej člověk, zranitelnej, dávající druhé šance, doufající v dobrý konec..
Doufám a věřím, i když je šance minimální.
Jsem taková.
A stále se nechávám od lidí klamat, stále se jimi nechávám zraňovat, jiná nebudu.
Doplácím na to.
Lidi toho využívají.
Šla jsem po mostě vedle kolejí a brečela.
Pociťovala jsem zoufalství.
Přijížděl vlak a most se začal otřásat.
Dívala jsem se, jak se na mě valí, jak se valí kupředu.
Se silným rachotem se řítil kolem mě, měla jsem ho na dosah ruky.
Na moment jsem se zamyslela, že teď by vlastně mohla být ta pravá chvíle.
Hrozný pocit, jak se ta rychlá, ohromná masa železa valila vedle mě.
Měla jsem pocit, že už to musí končit, tolikrát se mi zatočila hlava, tolikrát jsem pod něj málem spadla.
Ale pořád pokračoval.
Dál a dál.
Byl téměř nekonečný.
Pořád se řítil kolem mě.
S hrůzou jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala, kdybych pod něj musela skočit.
Bylo mi z toho zle.
Cítila jsem hroznou bolest.
Nechci umřít, nechci! Ale asi musím.
Rozbrečela jsem se ještě víc.
Ze zoufalství, nejistoty.
Z toho, že si nevím rady.
Z toho, že mi není pomoci.
Z toho, že bych se takhle musela zabít..