21.10.2009
Nemůžu žít?
Někdo mi bere život.
Nedovoluje mi ho.
Umírám.
Nemůže mít člověk to, co potřebuje?
Nemůže mít člověk "alespoň" život?
Berou mi ho.
Ležela jsem a hodně brečela.
Slzy se mi lily z očí po desítkách, stékaly po spáncích a smáčely vlasy v solných cestičkách.
Přemýšlela jsem nad koncem.
Co všechno jsem prožila, co všechno jsem toužila zažít, jak a co jsem do budoucnosti plánovala, o čem jsem snila.
Už jsem s ničím nepočítala.
Přemýšlela jsem nad tím, že zemřít nechci, ale musím.
Přemýšlela jsem i nad tím, že mi život dává po celou dobu nepatrná znamení o tom, že má být můj konec.
Už třeba jen kvůli tomu, že se nesnažím spnit vše, co si přeju, zavrhuju vše na "někdy příště", na příští život. Věřím v něj a věřím, že tehdy uskutečním vše, co bych nyní nedokázala.
Lidé můj názor na odkládání snů zavrhují.
Nepřemýšlím nad zápory souvisejícími se ztrátou tohoto života.
Přemýšlím nad klady, které by mě uspokojily a splnily mi všechna má očekávání ze správně a naplno prožitého života.
Má to nějaký smysl.
To, jak přemýšlím o promarněných šancích a nedosažitelných skutečnostech, které přijdou příště.
Vím, že je to předčasné, ale pomalu jsem to vzdala.
Cítím prohru..