21.5.2013
Hukot v hlavě.
A nebo to byly kapky, co netrpělivě bubnovaly do oken?
To jsem nepoznala.
Uši zalehlý, ozvěna vlastního dechu zdaleka, srdce, co mi bušilo v hlavě.
Buch buch.
Oči vykulený strachem.
Vylezla bych ven a nastavila tvář zkřivenou brekem a bolestí ke stejně uplakané obloze.
Zklamání a nespravedlnost.
Polykat slzy a nedát na sobě znát, jak moc to bolí.
Brečet potichu.
P - Š - T.
Kdyby byly slzy perlami, měla bych nejeden náhrdelník.
Otevřela bych si krámek s korálkama.
Byla bych bohatá.
Zbohatnout na bolesti?
Za peníze si štěstí nekoupíš.
A za slzy ano?
Přijmout život s pokorou, odvážně polykat bolest.
Rozdávat unavené úsměvy, nedůvěřivě koukat zklamanýma očima na svět a bát se toho, co přijde dál.
Co dál mi podkopne nohy a zasměje se nelsonovským "ha - ha!".
Odvážná drzost zahrávat si s cizím srdcem ruskou ruletu.
Buď a nebo.
Vabank.
A nebo jsem to já, kdo riskuje a koleduje si o malér?
A to si člověk myslel, že našel svoje místo ve vesmíru, smysl svýho bytí.
Blá blá.
Blá.
Zabořit prsty do rozmáčených vlasů a rvát si jich plné hrsti.
Husté provazce deště by mi stékaly po tvářích.
A nebo by to byly potoky slz?
Děsivé ohňostroje nade mnou.
Něco se slaví?
Vzduch voněl krásně, i když mi v tom ucpanej noc částečně bránil.
Tak nějak svobodně.
Lehounký opar mě hladil po vlasech a něžně líbal.
Zavřela jsem oči.
Neznám polibky na čelo.
Mazání medu kolem pusy.
Med nejim, přesto mi chutnal.