21. 5. 2019
Ahoj babi,
je mi jasné, že už víš, že máme Aničku.
Přesto Ti o tom chci dodatečně napsat.
Když se to blížilo, stále jsem si to nepřipouštěla.
Snad jsem si myslela, že bude pořád schovaná u mě v břiše.
To bych brala.
Byly jsme spolu v symbióze.
V dokonalém souznění.
Proto mě mrzelo, že už tomu kouzelnému období bude konec.
I tak jsem však její příchod vítala a vnitřně k ní promlouvala.
Když jsem kolem druhé ráno začala mít porodní bolesti, byla jsem šťastná, že už je to tady.
A jak hodiny ubíhaly a kontrakce sílily, vítala jsem každou z nich naplno.
Věděla jsem totiž, že čím bolestivější je, tím dřív bude malá na světě.
Představovala jsem si, jaká to pro ni asi musí být fuška, když ji chce někdo násilím vystrnadit z toho pohodlného bazénku, kde ji až doposud nic nechybělo, a ona zmateně hledá správný východ.
Tiše jsem k ní promlouvala a konejšila ji, ať se nebojí, že já se taky nebojím.
Že nakonec všechno dobře dopadne a za chvilku už budeme spolu.
Jak se mi ulevilo, když mi řekli, že tady co nevidět bude!
A když byla konečně na světě a oni mi ji položili na břicho, vůbec neplakala.
Jen maličko.
Potom spokojeně usnula, protože věděla, že je zase u mě.
I když tentokrát už z té druhé strany.
A já se s druhým porodem a druhým dítětem cítila ještě víc žensky a naplněná.
Pokud se to takhle stupňuje s každým dalším dítětem, pak je to pro mě výzva!
Měla jsem v sobě směsici hrdosti (ať už na sebe nebo na ni) a pokory k porodu obecně.
A taky štěstí, že jsme obě v pořádku.
V prvních dnech a týdnech po jejím narození jsem tomu zázraku nemohla uvěřit.
Neskutečně jsem se dojímala nad tou krásnou holčičkou, kterou máme za odměnu.
Tak byla hodná!
Zalykala jsem se štěstím a ona, chudáček, nechápala, proč na ni padá ta slaná voda.
Vím, že bys ji milovala a strašně mě mrzí, že ji neuvidíš.
Že Ti ji nemůžeme přijet ukázat.
Ty ji sice vidíš z nebe, ale to je něco jiného.
To není ono.
Doufám, že si nemyslíš, že jsem na Tebe pro samé starosti okolo Aničky zapomněla.
Právě naopak.
V těchto chvílích na tebe myslím o to víc.