2. 11. 2019
Ahoj babi,
přijeli jsme, jak jsem slíbila.
Ale Ty to dobře víš, takže nevím, proč to píšu.
Asi jen tak, aby řeč nestála.
Ještě předtím jsme se stavili za dědou.
Zvládají to s Bettynou docela dobře, můžeš být klidná.
Jen děda si udělal něco s rukou.
Spadl v autobuse, protože netrpělivý řidič nechtěl čekat, až si osmdesátiletý stařec sedne.
A taky trochu ztloustnul.
Kvůli lékům.
Ale už má jiné a to je dobrá zpráva.
Sama to znám, takže vím, jak špatně se musí cítit.
Ale když jsem ho uviděla mezi dveřmi, působil zdravě.
S pohublým obličejem bych nabyla dojmu, že je něco v nepořádku.
Takhle to ten zdravě vypadající obličej maskoval.
Dojalo mě, jak má v koupelně popsané lahvičky od mýdel a šamponů fixou, aby věděl, na co které je.
A taky vždycky zapomene dát vařit vodu, když chystá kafe.
Chybíš tam.
Ale poradí si, protože musí.
Nesmí to vzdát.
A když jsme se loučili, schválně tu chvíli protahoval, přestože foukal studený vítr a on byl jenom v košili.
Nechtěl, abychom odešli a on byl zase sám.
Když jsem se po chvíli otočila, abych mu ještě zamávala, zdálo se mi to nebo jsem zahlédla v jeho očích slzy?
Bodlo mě u srdce.
Z toho, že je tam tak sám.
Z toho, že jeho jediný syn za ním jezdí jen z povinnosti a to ještě jenom občas.
Ale neboj se.
Kdyby bylo nejhůř, tak bychom se o ně postarali.
Já nebo brácha.
Taťka ne, ale to nevadí.
A potom, když jsme stáli u Tvého hrobu a zapalovali svíčku, strašně mě zamrzelo, že nejsi.
Vím, že to píšu pořád, ale je to tak.
Kvůli tomu, že se nemůžeš radovat spolu s námi, prožívat naše štěstí a to hlavně kvůli dětem.
Mít takovou babičku jako jsi byla Ty, je totiž sen, a bolí mě, že to Tomášek s Aničkou nemohli poznat.
Tak se opět loučím.
Zase přijedeme.
Za dědou i za Tebou.
Brzy, slibuju.
A zase se ozvu.