1.3.2011
(...)
Zpocený ruce.
Neumím to.
Vyznávání citů je horor.
Do vočí obzvlášť.
"Já ale hledám někoho jinýho." řekl klidně, jeho oči byly přátelsky vlažný a pořád se smál.
On se pořád usmíval.
Ne posměšně, jako že debil jsem tady já.
Bez dlouhýho nosu.
Mile, klidně, upřímně.
Polilo mě horko.
Nesnáším to.
Nesnáším, když někdo moje vyznání chladnokrevně sestřelí.
Jako škodnou.
Když moje city vyletí do povětří.
Trpce jsem se usmála.
Bylo to poznat, že je to kyselý.
Třeba to nepostřehl.
Takovej ten obrannej úsměv, kdy si hrajete na to, že o nic nejde.
Kdy sám sebe přesvědčujete, že jste v pohodě a že to s váma vůbec nezamávalo.
Těkala jsem očima z něj na nedopitý kafe a zase zpátky.
Povzbudivě se na mě usmál a teplýma očima mě pohladil.
"Omluv mě, prosím." vyrazila jsem od stolku, div jsem ho nepřevrhla.
Na záchodě jsem si opláchla obličej studenou vodou (na řasenku jsem dávala pozor) a měla jsem sto (možná dvěstě) chutí mlátit hlavou o zeď a klidně si ji i roztřískat.
O bleděoranžový dlaždičky vedle zrcadla a jednorázovejch ručníků ze zelenýho papíru.
Lehká rudá batika, nádhera.
Vracela jsem se zpátky ke stolku, cestou se zastavila u baru a poručila si panáka.
Vodka.
Na bylinky nemám náladu.
Zaštípala mě v krku, ale potřebovala jsem zklidnit nervy, hormony a krevní tlak.
Jedna sklenička člověka neopije, ale nemínila jsem se ožrat.
Nebylo to jenom laciný gesto, který navenek říkalo, že se mnou něco zamotalo?
Asi jo.
A možná to poznat bylo.
Vrátila jsem se k němu a ztěžka dosedla na židli.
Sledoval mě pozorným starostlivým pohledem a probodával nevšedně zvědavýma očima.
Usmála jsem se, pohrávajíc si se sklenicí kapučína.
"Poprvý a naposledy jsem někomu vyznala city. Tobě."
Utrápeně svraštil obočí.
"Tak, myslím, pomalu půjdu." začala jsem se zvedat a sundala jsem si bundu z opěradla.
"Počkej." chytil mě jemně za zápěstí.
"Nemá to význam, už musím." usmála jsem se vlažně.
"Zaplatím, prosimvás." mávnu na sympatickou servírku.
"Nech to." řekne klidně.
"Dohromady nebo zvlášť?" zeptá se příjemná brunetka.
"Dohromady, prosím."
On se snaží něco namítnout, ale hodím na stůl peníze se slovy "to je dobrý" a na něj se nenásilně (pravda trochu nahraně) usměju.
"Měj se pěkně, ahoj." a odejdu z kavárny rázným krokem.
Nečekám, že za mnou vyběhne a bude prosit o odpuštění, jak je to k vidění u hlavních hrdinů americkejch filmů nebo telenovel z Kolumbie.
Mohl by se pohodlně rozvalit na barevném sedátku a dopít kávu, kterou má díky mně zadarmo.
Přesto za mnou vyběhne.
"Počkej přece.." chytne mě za rukáv a probodává mě ustaraným pohledem.
Svírá rty a neví, co říct.
Teď bych ho měla políbit a bude zase ruka v rukávě.
Nebo jak to bejvá v těch přecukrovanejch komediích?
To já nevim.
Konec si domyslete sami.
Nestalo se to.
Dejte prostor mé fantazii.
Přemýšlím.
Sním.
A nechci to nechávat pod pokličkou.
Pak se to dusí ve vlastní šťávě a mastný výpary mě budí každou noc.
Odér z hovězího mi nedá spát.
Žádný hovězí.
Kanibalismus!
Není to sci-fi povídka, kterou blábolím, protože nevím, co s časem.
Nevím, co s časem a nevím, co se srdcem.
Co s láskou.
Komu ji dát.
Nepořádám výběrový řízení, nedávám svoje orgány ve prospěch pokusům výzkumnejch ústavů a la zkrachovalejch vztahů bez budoucnosti.
Když mě nemilujete, nechte mě plavat.
Jen mě, prosimvás, netahejte za nos.
Vďaka.