1.3.2010
Jsem ubulenec?
Někomu se může zdát, že brečím příliš, zbytečně.
Především tomu, kdo mě nezná zas až tak moc.
Mně to nepřijde.
Já jsem zvyklá.
Brečím smutkem, štěstím, radostí, zklamáním, smíchy, lítostí, vděčností a tak dál.
Nevadí mi to a obtěžuje mě, když to někdo moc řeší.
Slzy mě nebolí.
A i kdyby..
Neřeště mě.
Neřeště zda a proč brečím.
Berte to jako normální věc. (U mě.)
Patří to ke mně.
Stejně jako to, že mám ráda jógu, čaje a hermelín.
Není to ojedinělej jev.
Zžila jsem se s tím.
Neočekávám, že tomu bude jinak.
Nebývala jsem taková.
Co za to může?
Mnoho faktorů.. dlouhá historie..
Nechci od nikoho, aby, jakmile uvidí moje slzy, přiběhl a začal mě utěšovat a litovat.
Nikdy jsem na to nebyla zvyklá, nevyžaduju to, je to pro mě nepřirozený, umělý a z důvodu častýho zklamání možná nevěrohodný a neupřímný.
Nedělá mi to dobře.
Klidně moje slzy přehlížejte.
Mně to nevadí.
Nedělá mi problém rozbrečet se v narvané tramvaji.
Nestydím se za to, jít po ulici a brečet.
Je mi jedno, že lidi čumí.
Oni asi nebrečí. Oni to asi neznají.
Beru to jako lidskost.
Součást člověka, která k němu oprávněně patří a nelze ji odpárat.
A můžete se snažit sebevíc.
Je to výlev emocí.
Je to mluva duše..