19.8.2010
Odjela jsem.
Odjela jsem od mý lásky.
Není zrovna lehký, když se loučíte s něčím (resp. někým), se kterým je vám fakt moc dobře.
Odjela jsem o den dřív, ale i kdybych jela až za týden nebo za dva, nechtělo by se mi, stejně jako dnes.
Vzácného si vážíme teprve až to ztratíme.
Člověk, který si plně neuvědomuje hodnotu těchto slov, to nemůže pochopit.
I když jste s někým měsíc, berete jeho přítomnost jako jistou samozřejmost.
Ale když vám najednou zmizne, začne se vám stýskat po pouhém pohlazení, doteku nebo úsměvu.
Teprve potom poznáte, jak moc pro vás znamená.
Odjela jsem a při cestě se snažila myslet na cokoliv jiného než na něj.
Ne, že bych ho nemilovala, miluji ho převelice, ale nechtěla jsem brečet a já vím, že bych brečela.
Steskem a tím, jak moc ho miluju.
A teď se mi brečet nechtělo.
Nejde mi o rozmazaný šminky, ale když mám brečet, tak si lehnu pod peřinu a skoro neslyšitelně vzlykám a užívám si slzy, co mi promáčí polštář.
Ale nebudu brečet, jsem silná holka a vydržím to.
Už teď se těším, až ho zase uvidím.
A bude to brzo.
Ostatně jsem mu to slíbila, ne?