19. 5. 2019
Milovaná maminko,
měla jsem se u tebe v bříšku těch devět měsíců jako v pokojíčku (a být na mně, tak tam ještě jsem), proto se nemůžeš divit, že teď chci být pořád s tebou.
Že začnu volat "mami", jakmile mi byť jen zmizneš z dohledu.
Natož, abys šla třeba uvařit těstoviny nebo umýt záchod.
Neexistuje!
Ale když se zase objevíš nad postýlkou, vydechnu úlevou, že jsi mě neopustila, neumřu hlady a s mokrou plínou.
Taky tě za to odměním svým bezzubým úsměvem a zažvatláním nebo zabroukáním.
Já vím, co chci říct, ale vy té mé hatlamatilce zkrátka nerozumíte!
Nechápu.
Teď už tě vidím, ale když byla místo tebe nejprve jen podivná šmouha, poznávala jsem tě po čichu.
Šla jsem za tvou vůní, jako i ty za mojí.
Usmívám se, i když mi vyměníš to divné mokré tam dole a já jsem zase v suchu a "činaná" holka, jak ty říkáš.
Naprosto nechápu, proč se raduješ z toho, že jsem podělaná až za ušima, ale budiž.
Taky často vydávám dost divný zvuky.
Ty se tomu směješ, já se leknu.
Už jsem si zvykla na to, že po přebalování následuje jídlo, takže když je změna programu, vyvede mě to z míry a začnu řvát.
Jaká úleva, když mě konečně vezmeš do náručí, že jdeme papat!
Lačně saju všechno, co je kolem.
Někdy zjistím, že je to tvoje ruka nebo dokonce tričko, ale nemůžeš se tomu divit.
Jsem hlady celá zmatená.
A ty jsi taky protivná, když máš hlad, to mám po tobě.
Pak když se konečně dočkám, slastně přivírám oči a hlasitě polykám.
Občas se kolem mě potuluje ta divná chlupatá rezavá koule, čichá mi k hlavě a když tě volám (a ty, mami, pořád nejdeš), jde se podívat, co se děje.
Jestli neumírám nebo tak něco.
Zkrátka ji, mami, zajímá, kde to tak vázne.
Často taky vídám toho malého hlučného člověka, kterého spolu vodíme do školky.
Dělá sice randál, ale má mě rád.
Pusinkuje mě, drží za ruku, pouští mi hvězdičku s písničkou, když brečím, a jezdí kolem postýlky (nebo rovnou po mně) s autíčkama.
V kočárku jsem vůbec nejspokojenější.
A zvlášť, když prší nebo je ve vzduchu voda.
To chrním pod pláštěnkou jako zabitá a moc mě nezajímá, že tobě vlhnou a krepatí vlasy.
Pro mě jsi stejně nejkrásnější!
Hlavně, když máš mlíko!
Neměj mi proto prosím za zlé, že tomu spánku přes den v postýlce moc nedám a máš ode mě pokoj zhruba čtvrthodinu.
Ale já poznám, že jsi mě z kočárku vyndala a dala do postýlky, já nejsem hloupá!
Jsem sice mrňavá, ale tak naivní, abych nepoznala, že nejedeme, to teda nejsem.
A ani tím, že mě necháš v tý směšný bundičce s kapucí a otevřeš na mě okno, si nepomůžeš.
Zkrátka začnu nespokojeně fňukat, takže mnohdy ani nestačíš vybalit nákup.
Pak mě sice obalíš dekama, aby mi nebyla zima, ale já chci tebe, ne nějakou přikrývku!
Nejlepší je, když si mě po jídle položíš na sebe a já se cítím zase jako bych byla u tebe v břiše.
Zkrátka slyším tvoje srdíčko, rozumíš?
To mě moc uklidňuje.
Taky občas vídám toho srandovního pána, co se na mě šklebí a tak.
Tomu se vždycky musím smát a on se potom směje taky.
Vyplazuje na mě jazyk, a pak se diví, že mu to oplácím.
Vídám ho pravidelně večer, když donese tu divnou hlubokou věc s vodou.
Té jsem se dlouhou dobu bála a začala jsem vřeštět už při mydlení.
Mohli jste mě konejšit, jak jste chtěli, nedala jsem si říct.
A klidně bych byla smraďoch smradlavá, jak jste mi vyhrožovali, bylo mi to fuk.
Teprve nedávno mi došlo, že mi v té vaně, jak tomu říkáte, nic nehrozí a přestala jsem z ní mít strach.
Vím, že bys mě nepustila a nenechala utopit, ale já za to nemůžu, to je reflex.
Pocit z toho, že padám, ať už odkudkoliv kamkoliv, mě donutí rozpřáhnout svoje malé ruce a pokusit se zachytit čehokoliv okolo.
I kdyby to měly být tvoje vlasy.
Promiň, mami.
Takže docela chápu, že si oddychnete, když večer konečně usnu.
Snažím se vám to vynahradit aspoň tím, že se budím jednou za noc.
Návštěvy moc nechápou, na co si stěžujete, když sice nespím přes den, zato v noci jo.
Doma v prázdný postýlce fňukám, na návštěvách jsem jako pěna.
Ale já za to nemůžu.
Tam je kolem mě spousta lidí, přehazujou si mě jako horkej brambor a jsem ve svým živlu.
Zkrátka nesnáším nudu a mám ráda společnost.
Tak to se mnou, prosím, vydržte.
Budu se snažit být holka nejhodnější, ale taky to pro mě není jednoduché.
Ještě stále je pro mě všechno nové.
I když jsem na světě už dva měsíce.
Jsem ráda, že jsem si vás vybrala.
Nespletla jsem se.
Jste fajn.
P.S.: A ty mě, mami, prosimtě nedávej do toho gulášu, jak občas vyhrožuješ.