18.9.2009
Často se mi poslední dobou mísí smutné slzy se šťastnými.
Ty šťastné však hořkost těch bolavých 100x přebijí.
Pláču štěstím.
Jen tak.
Ráno. Večer.
Kdy se mi zachce.
Třeba jen obejmu brášku, povídám si s ním a dám mu pusu.
A jsem za všechno ráda.
Ale skrývám ty slzy.
Nechci, aby je bráškové viděli.
Zeptali by se, co se děje, ploč blečím, a pak bych se rozbulela ještě víc.
Dítě nepochopí, když mu řeknete, že brečíte štěstím.
Dítě nebrečí štěstím, takže by mu to nešlo do hlavy a navíc by se s tím šlo pochlubit rodičům.
A to já vážně nechci. Nepotřebuju.
Je to stejné, jako když jsem se jednou rozbrečela ráno v peřinách.
Nebo dobře, nerozbrečela jsem se, jen mi zpod víček uteklo pár slz.
V tomto případě to tenkrát byly slzy smutné, přesto bráškovi neušly a ptal se mě, proč brečím.
Musela jsem mu říct, že mi někdy po ránu slzí oči.
Nevěřícně koukal, jako, že to slyší poprvý v životě, ale zbaštil mi to.
Člověk se musí pořád na něco vymlouvat..