18.2.2010
Návrat ztraceného přítele?
Nebo spíš přítele, který mě zavrhl, odkopl, odhodil jako bezcenný kus čehosi, co už v životě nebude potřebovat?
Každopádně mě jeho jednání bolelo, ranilo a trápilo.
Snažila jsem se zapomenout, nechat myšlenky na něj plavat a zamáčknout hořké slzy, ale bylo to moc těžké.
Smiřovala jsem se s tím, že je konec.
Najednou se ozve.
Jen tak a bez varování.
Dávám druhé šance, dávám i třetí, dávám jich hodně.
Podle toho, kolik si jich kdo zaslouží.
Nechci dělat drahoty, chovat se nepřístupně a šíleně důležitě.
Jen nezapomínám.
(Ne)výhoda jakéhokoli vztahu se mnou je v tom, že mi silně přirostete k srdci a každá rána bolí a těžce se hojí.
Nezapomínám lehce.
Vše ve mně zanechá silný dojem, vše ve mně zanechá znatelnou stopu, kterou prostě nemůžu jen tak zahladit.
Jen tak si přijde.
Znovu vstoupí do mého života.
Myslí si, že vše bude jako dřív.
Nechci být zatrpklá a nepříjemná.
Chci být jen spravedlivá, jednat čistou hlavou a pocity srdce.
Ke všemu dospěju, avšak časem.
Vím, že se snaží, aby to bylo takové, co kdysi.
Vím, že se omlouvá, ale to z něj nevinného neudělá.
Vzdal se mě a otevřít mu znovu své srdce chvíli potrvá.
Odcizil se mi.
Získat ztracenou důvěru není jednoduché.
Už jsem byla hodněkrát zklamaná, nechci být znova, i když vím, že tomu neuniknu.
Zklamání jsou součástí života, i když jsou nesmírně bolestivé.
Držím se zpátky a neprojevuju své pocity přespříliš.
To si nechám, až budu moct věřit naplno.
Naplno jako dřív.
Jsem zvědavá, zda to k něčemu bude..