18.1.2010
Ztratila jsem přítele.
Jediného skutečného kamaráda.
Opustil mě přítel, zřekl se mě otec.
To první mě však bolí stokrát víc.
Skutečnost, že nemám jednoho z rodičů pro mě není zdaleka tak bolestivá a nepochopitelná jako ztráta kamaráda.
Otec zbabělec, který raději opustí vlastní dítě než by se podíval pravdě a spravedlnosti do očí, pro mě nemá žádnou hodnotu a nemám si ho za co vážit.
Neudělal pro mě nic světaborného.
Zplodil mě, za to mu patří jediné dík.
Přítel, který byl pro mě oázou v poušti, pomocnou rukou v době krizí, utěšitelem a veselým společníkem, kterého nejde opustit bez slz v očích.
Na kterého nelze zapomenout.
Ztráta kamaráda.
Již druhého.
Kdo bude další?
Ne, mýlím se.
Přítele jsem měla za celý život pouze jednoho.
Měla.
Vztah dvou, již cizích lidí, který mezi námi panuje, nelze nazvat přátelstvím.
Přátelství je vztah neskutečně blízký, věrný a oddaný.
Takový, při kterém jste s druhou osobou spjati stejně blízce jako ve vztahu partnerském.
Copak to jde, opustit přítele?
Zapomenout na všechno?
Bylo to.
Bylo..
Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí.